O povaze reality – co je pravda?

Co je realita? Jaké má možnosti? Tímto článkem se nám otevírá spoustu možností. Sem tam se okrajově, spíše z historického hlediska dotkneme fyziky, ale nemusíte se bát. A je to trochu delší, ale obsah stojí za to!

Až donedávna jsem byl zastáncem jedné pravdy, která by měla být organizátorskou duší celého vesmíru. Možná že jsem ji našel, ale zdá se to trochu zamotané. Ta pravda je ta, že potenciálně může existovat nekonečně mnoho pravd.

Jedna věc může být popsána dvěma, nebo vícerými různými způsoby. V přírodě takové příklady skutečně známe. Například se vědci často přou, jestli je částice bod, nebo vlna. Dnes víme, že je to obojí, ačkoliv se to zdá nelogické. Pro jednu věc může tedy existovat vícero popisů a v souvislosti s tím jsem se jednou sám sebe zeptal na klíčovou otázku: „Co kdyby měli pravdu všichni lidé, se kterými jsem se kdy hádal?!“

Realita je přinejmenším ovlivňována pozorovatelem, to není žádný filozofický výmysl, to vám řeknou i kvantoví fyzici a je to pro ně jeden s nejděsivějších problémů. A určitě to závisí na tom, jak tu realitu vnímáte, je flexibilní, tak jak na ni reagujeme mi, tak ona reaguje na nás, se svou specifickou přítomností ji materialisticky měníte. V době, kdy se nedíváte, může zkoumaná realita nabývat nekonečně mnoha variant. Avšak přes pohled skrze vaši osobnost a toho všeho co vás dělá vámi, se realita postupně vykresluje k tomu charakteristickým způsobem. Je to jinak pojatý svět příčiny a následku.

Mnohým skutečná realita připomíná, se svou povahou, počítačové simulace virtuálního prostředí. Vůbec s nejdokonalejším virtuálním prostědím se setkáváme při snění. Tam se naše jednání a myšlení odráží okamžitě.

Žil jsem v domnění nějakých ideálních představ o tom, jak by měl svět vypadat a snažil jsem se za to bojovat. Tu představu jsem měl za velmi důležitou a také se k tomu pak objevovalo úměrné zklamání. Strašlivě jsem zároveň omezoval sám sebe, jaký mám být. Začal jsem mít pocit, že svobodná vůle neexistuje. Začal jsem si připadat železně svázaný svým zdravým rozumem, který stavěl na reálně pravdivých základech. Jenom že jsem se dostal do bodu, kdy mi v životě nešly vyřešit určité problémy, což je začínající „depka“. Začal jsem se ptát „Co když jsem něco přehlédl, nebo vůbec, co když něco nevidím,“ protože „Co když si výhled na realizovatelné možnosti sám zakrývám?!“.

Na chvíli jsem zpochybnil ty nejzákladnější kameny, skrze které jsem vnímal a soudil svět. Na jednou se mi všechny výše uvedené věci začaly spojovat a počalo vyšetřování typu „Jak jsem mohl být tak slepý??!!“. Očividně něco omezovalo moje vnímání reality, kvůli kterému jsem se nemohl hnout. Zjistil jsem, že fakticky dochází k omezování svobodné vůle člověka. Že někdy někdo se v minulosti rozhodl nastolit kontrolu nad davem skrze komplex méněcennosti a viny. Přiděluji k těmto slůvkům odkazy na články, které jsem již napsal. Skrze to roste v člověku nutkání s něčím bojovat, nad něčím ohrnovat nos a iluzorně jít za nějakým svým cílem, který má jeho svět a možná i ten svět druhých změnit k lepšímu. Ve skutečnosti se tento boj dá přirovnat k nesmyslnému plácání do vody.

Jak jsem říkal, pořád tu funguje příčina a následek. Jakmile začnete s něčím bojovat, tak ono to začne bojovat zároveň proti vám. Možná, že sem tím něčeho dopídíte, ale za zbytečně velké ztráty energie, vynaložené v tomto úsilí. Jak říkám, realita je jako hřiště s mnoha míči, ale když se dostáváte do kontaktu s nějakým poskakujícím míčem, tak nepůsobíte jen vy na něj, ale také on na vás a přesně proti vám!

Uzavíráme se tak do své vlastní, a častěji dokonce cizí pravdivé reality, za kterou je každý naučen bojovat. Je to jako šplhat po hoře, překonávat extrémní gravitační přitažlivost a za rok se z vlastního pohledu posunout jen o jeden centimetr.

Člověk by se měl hlavně zabývat svou vlastní cestou, ke které mu byly dány určité dispozice, včetně těch vrozených. Jakmile začneme někoho odsuzovat, už se svou cestou nezabýváme a může se to zdát nespravedlivé, ale potom se nám také začne nedařit. Naši životní cestu to totiž začíná táhnout k tomu odsuzovanému. Snažíte se dělat to, aby se tak nestalo, ale stále se to prohlubuje. Takto se dá klasifikovat boj, je to násilná snaha o ovládnutí svého osudu. Odsuzujete nějaký jev a ženete se za něčím „lepším“. Má to často opačné výsledky, jen si vzpomeňte, jak jste výzvy rodičů vždycky často pojali úplně obráceně.

Možná si myslíte, že takto někomu prospějete, možné to je, ale mohlo by to jít daleko efektivněji. Snažíte se dát do něčeho mnoho energie, ale příroda vám to zadupe, protože to je její povaha, má ráda věci urovnané, v nízkých stavech energie. Kroky je tedy třeba dělat postupně s vynaložením co nejmenšího úsilí. Přehlížíme totiž jeden fakt a to to, co nám už bylo dáno tj. naše jedinečnost.

Když se zabýváte svou vlastní cestou, nejlépe tou, kterou jste si představovali už v dětství (zkrátka v době, kdy vás ještě nikdo neomezoval nějakým tupým osobním hodnocením a mohli jste si vážně vybírat něco, co by vás skutečně bavilo), tak jste přísunem do společnosti díky svým jedinečným kvalitám, které nikdo jiný nemá a ani nemůže mít. Pomoc druhým je v souladu s tímto jako přidružený vedlejší efekt, proto je důležitá mnohotvarost jednotlivců, celek (společnost) potřebuje služby každého jedince.

Chceš-li bojovat, budeš bojovat, tvůj život bude bojovým polem. Je to přirozená reakce reality na naše podivné chování. Vaše jedinečnost je skutečně to nejcennější, proto se nesnažte zbytečně někomu vlézt do nějaké předem připravené přihrádky, tam na vás čeká omezení svobody a také ten boj za něčí „pravdivý“ svět …

Donutili nás se mezi sebou porovnávat a tím ponětí o svých jedinečných kvalitách ztrácíme. Avšak každý tvoří svou realitu, tím jak na ni působí a jak ji vnímá. Z toho důvodu, když nalézáme předmět sporu, se často nemůžeme dohodnout, protože se opět dostáváme k tomu, že jedna existující věc může mít dva pravdivé popisy. Z toho vyplývá, že každý člověk, má úplně stejné právo jako vy. Tím myslím, že různé pohledy na svět, skrze různé oči, jsou rovnoprávné.

Odtud plyne nesmyslnost boje, protože není nikoho a ničeho, co by vás mohlo pohoršovat. Panuje jen výběr toho, jakého stavu své cesty si přejete dosáhnout. Vyberete-li si boj s něčím, tak s tím také budete bojovat, jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. Myslím si, že život, vzhledem k jeho omezenosti, bychom si měli užít ve své plné barvitosti, tak jak se sluší a patří.

Skrze komplexy méněcennosti a viny je s námi manipulováno takovým způsobem, abychom na svou jedinost zapomínali, jsme tak nuceni se buď před něčím plazit, jako před nějakou modlou, nebo se nadřazovat nad ostatní, nadřazovat svůj pravdivý pohled nad ostatní. Tím si ale člověk sám škodí, ještě z dalšího důvodu. Okrádá se o realizovatelné možnosti řešení svých problémů. Pokud něco uznáte striktně pravdivým, tak pro vás existuje jenom to, vše ostatní jde pryč, protože je to pro vás lež.

Řekněme, že se objeví problém (to chodí vždy z čista jasna, i když si myslíte, jak vám už život pěkně funguje), se kterým si nevíte rady, pořád se snažíte vše kontrolovat, lovit všude možně a možná, že po 5 letech najdete odpověď, není to ale škoda? Když odpověď existovala už na začátku, nebo dokonce ještě před vznikem problému?

Je potřeba vyhnout se zdravému rozumu, ten vám brání uvažovat nad možnostmi a řešeními z jiných realit. Ano, z jiných realit! Každý tvoříme svou rovnocennou realitu s ostatními. Nejsme dokonalí a život je příliš krátký na to, abychom se učili jen z vlastních chyb. Proto se nám pluralita, nebo-li různorodost, mnohotvarost člověka hodí k řešení mnoha problémů a díky tomu se vám otevírá nekonečné množství možností k řešení vašich problémů.

Moje jedinečnost je v prezentacích, miluji mluvené projevy, rád lidem předávám kus sebe. S tímto jsem zažil pár úžasných chvil vítězství, které teď jen horko těžko, v místech, kde jsem se vyskytoval, někdo překonává. Baví mě to, a proto se v tom zdokonaluji, cítím při tom jednotu rozumu a duše. Je to v tom, že před lidi nechodím s choutkami s něčím bojovat, věnoval jsem zájem nejen rétorice a managementu působnosti, abych věděl, jak mám například držet tělo, ale také své psychice. Ta je ze všeho nejdůležitější a rozhoduje o tom, zda vyhrajete, nebo obsadíte jednu z posledních pozic.

Před tím, než jsem vystoupil, jsem si říkal, že tam nejdu soutěžit, ale zkrátka být jaký jsem, dopředu jsem se smiřoval s prohrou, abych snížil úroveň důležitosti budoucího výsledku, abych se nesnažil zbytečně rozumem kontrolovat. Život se nedá uhrát na jeden pokus, člověk je chybový, i ten nejlepší může prohrát, když si ale uvědomíte, že máte více možností se prosadit, tak důležitost jednotlivosti šance se sníží a úspěšnost zvýší.

Tím zmizela potřeba soutěže a v ten moment jsem byl skutečně sám sebou. Šel jsem tam dělat to, co jsem dělal a dělám vždycky – rozdávat sám sebe. Tohle není bojování, tohle je jednání. Nemusel jsem bojovat, protože už předtím jsem si dovolil být nejlepším ve vizualizacích, tohle je prostě moje parketa! Vizualizace předcházeli dané události o jeden den. Vizualizace záležitosti, která je kratičko před vámi, je klíčovým prvkem, využívají ho i vrcholoví atleti.

Společnosti pomáháte tím, že jí poskytujete jedinečné služby, úplně odpadá vědomá starost o to, že byste měli někomu pomáhat. Já píšu blog, protože ho píšu rád, obecně rád píšu, ale zároveň to někoho může zajímat a možná, že i pomoci, ale o tom já nemám ani zdání J.

To byl jen příklad z mého vlastního života, jak jít vpřed a nepřekonávat při tom nějaké hory s dychtěním po vrcholu s odpudivým pohledem na nížiny. Stejně vám to nakonec nepřinese takovou radost, jakou jste si představovali na začátku boje. Odhodíte to jako dítě hračku, kterou si vydupalo. Pamatujte si, že vyrovnanost je nadevše. Nevyrovnanost pochází z ignorace a hromy a blesky, kterých se bojíme, pochází z uvolnění extrémního potenciálu nevyrovnanosti dvou stavů. To se dá přenést na jakoukoliv katastrofu.

Jestli chcete tento článek pochopit, musíte se na chvíli zbavit zdravého rozumu, který vás uzamyká do vámi zvolené reality. Tak se dá klasifikovat pravda, je to zámek, který vás uzamyká do vámi zvolené reality. Můžete mít tak barvitou realitu, jak si sami dovolíte. Budete důstojní všeho, když si to dovolíte. Skrze komplexy, které jsou přítomny u 95% populace je to pochopení složitější, protože člověk má neustále potřebu říkat, že jeho vidění je to lepší, než to vidění druhých, tím se však, jak už jsem psal, okrádáte o možnosti. Vzpomeňte si na kvantové fyziky, nemohli se dohodnout na tom, jestli je částice vlna, nebo bod, byli donuceni oba pohledy zrovnoprávnit a říká se tomu vlnově-korpuskulární dualismus. Byli donuceni kvůli skutečné povaze reality vzdát se zdravého rozumu, aby se v ní nějak mohli společně orientovat. Dopřejte si ten luxus také!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *