Člověk jako chameleon

Snad nebudu daleko od pravdy, když o nás všech řeknu, že každý pokaždé v závislosti na „publiku“ hrajeme jinou postavu. Alespoň já to na sobě pozoruji, chovám se jinak před učiteli a zase jinak před kamarády. Jediná chvilka, kdy jsme skutečně sami sebou, tj. když jsme skutečně sami, při nejmenším já bývám na sebe přísný a říkám si, co jsem to v ten uplynulý den dělal za blbosti a proč jsem se choval jako šašek a pořád dokola … (směji se teď sám sobě).

Když jsme s někým jiným, tak téměř vždy se snažíme dělat dobrý dojem, u každého to může mít jiné téma (každý se může zabývat něčím jiným a mít rád něco jiného). A teď si vezměte lidi, co se před vámi snaží býti důvěryhodnými … hmmm, důvěryhodnost hrají z nějakého důvodu. Třeba takoví „potulní agenti“ co na ulicích pořád něco nabízejí, někteří dokáží býti přesvědčivými, a proto je třeba konverzaci co nejdříve utnout, než na nás začnou působit svými manipulačními technikami.

Ale o to mi zrovna teď nejde, ale o to, že člověk má problém se někomu skutečně otevřít (u mě tomu tak opět je). Toto naše divadlo před ostatními nás zaobaluje do slupek, bariér, které jsou však vytvořeny přirozeně z našich potřeb (potřeby bezpečí). Nedá se věřit všem. Na to, abychom se mohli někomu otevřít, potřebujeme tomu člověku věřit, milovat ho natolik, že bychom se byli sami pro něj ochotní obětovat. Jenže takový člověk, je strašně hodně vzácný, hooodně vzácný.

S takovým člověkem můžete sdílet to, co se děje ve vaši mysli, když jste skutečně sami. Může jít ven to, co se ve vás dusí, podotýkám, že osobně jsem ještě neměl štěstí takového člověka potkat. Zvláště když máte pořád něco na práci a nemáte žádnou pevně stanovenou pracovní dobu.

Někdy však mám problém se otevřít i před lidmi, před kterými mohu (např. rodina), a otevřu se opět, až když jsem sám, ale to je mi p*d platný. To naše herectví je znamením naší doby a je to tak trochu začarovaným kruhem, kdybych se z ničeho nic začal chovat normálně, tak jak mi velí srdce, koukli by se lidi na sebe a zase se začali smát, že co to ten šašek zase řekl … Máme vše tendenci svádět do různých druhů humoru a dělat „jeehééé, snad se nic tak nestalo, to byl vtip …“. Tahle neupřímnost zabíjí naše lidství a náš společný život, ze kterého se má přeci plodit dobré.

Pořád se z něčeho tak strašně, až nepřirozeně radujeme, že nevím z čeho vlastně, když před sebou navzájem vlastně ani nejsme sobě vlastní. Za co v životě bojujeme, nebo za koho, když se v něm nechováme jako my. To je podle mnoha definic zde uvedených na mém blogu špatné. Stojí to za naši lítost a pozornost …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *