Život jako film

Tak mě napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby z celého mého života někdo udělal film, ve kterém nechybí jediná vteřina a po mé smrti by se na něj díval nějaký “hodnotitel” mého života. Upozorňuji, že toto není žádná praktická filozofie s vysvětlujícím přesahem do reality, je to spíše moje osobní dušení, spirituální zamyšlení. Vůbec nevěřím na to, že tam nějaký takový soudce je. Napadlo mě to čistě proto, že já sám sebe ve své životě nějak vidím, nějak se posuzuji, nějak se viním.

Napadlo mě to, protože by mě zajímalo, co by na můj život, včetně veškerých neblahých tajemství, které musí být navždy pohřbeny, řekl nezávislý objektivní pozorovatel, protože mi připadá, že sám sebe polovědomě soudím příliš tvrdě. Soudím se tak z prostého důvodu – nám všem je výchovou a vzdělávacím systémem dán ideál chování, prototyp ideální osobnosti a právě vzhledem k ní (přiznávám si to) se polovědomě soudím. Jenže já jsem se narodil s určitými geny, které mě vnitřně a také i v souvislosti v rámci interakcí s vnějším světem, budou s maximálně největší pravděpodobností vést úplně jinými cestami a k jiným činům, než jak je tomu očekáváno u těchto ideálních prototypních osobností.

Takže žít život s vlastním směrem, pro mě také znamená mít život s vlastními pocity viny. Je nevyhnutelné, cítit se vinen. Především proto, že člověk potřebuje k životu společnost. Lidé si to možná neuvědomují, ale vždy když přicházíme do kontaktu s někým jiným, vyvstanou nám v mysli právě ony podsouvané ideály. To abychom věděli, jak se chovat a abychom si mohli v případě nějakého konfliktu sami pro sebe ospravedlnit, že my jsme se v rámci zvyklostí a forem chovali patřičně. Jenže takovou masku nelze nosit neustále, když přijdeme domů, tak zažíváme právě ten skvělý pocit uvolnění z odložení této masky. Takové odcizení si prostě na nás vybírá daň.

Já od určitého věku jsem si řekl: „Seru na to!!!“. Což mě pravděpodobně osamělo ještě více, než jsem byl osamělý předtím, jenže to málo energie navíc, co jsem díky tomu měl, z toho, že jsem byl více sám sebou, mi za to nepochybně stálo. Ani dnes bych se nezachoval jinak, vysral bych se na to místo toho, abych sám sebe trápil v nějakých formách kvůli společnosti. Vlastně chtít být v pohodě se společností, znamená tak trochu zabít sebe, protože když ta ideální forma stlačuje naše osobnosti do svých rozměrů, už to nejsme my, ale předepsaná forma.

Přesto však, přes toto vědomé „Seru na to!!!“, mi zůstávají pocity viny či snad i méněcennosti. Proto jsem užíval slovo „polovědomé“, protože prostě vím, co nejsem já a když se tím nechci nechat vést, těmi ideály, tak se jimi prostě vést nenechám. Jenže ten indoktrinovaný pocit viny zůstává. To kontrolovat jaksi nemohu, a proto je toto ta nevědomá složka celé té věci. Být sám sebou znamená častokrát, vzhledem k obecným představám o dobru, být považován za špatného. Např. byly doby, kdy jsem si v rámci mých nedospělých představ myslel, že lidé, co chtějí být bohatí, jsou špatní, že lidé, co se raději zabývají politikou, než hvězdami jsou divní, že člověk co chce slávu, je marnivý skřehotal na pódiu a že kdo usiluje o moc, je ztělesněním zla. Byly to nedospělé představy, protože byly převzaty od rodičů a od škol a já se jimi nechal podstatnou část života vést bez diskuze.

Dneska chápu, že na tom nic špatného není, že strašná spousta představitelných motivací je legitimní. A tvrdím, že jestli u nás vzniká nějaká motivace, za kterou se cítíme vinni, protože víme, že by byla vnímána jako špatná, tak máme snad dokonce morální povinnost se takovou motivací řídit. Proč? Na prvním místě, nutno zmínit, že pokud byste to volání neuposlechli a bolestivě se opět stáhli do ulity všeobecných forem chování, tak byste tím de facto zabili sami sebe. Za druhé, ta motivace může totiž vyvstat na základě nějaké nedokonalosti těch všeobecně přijímaných forem chování.

Tyto formy mohou člověka například nějak odsunovat na okraj společnosti, aniž by si to nějak zasloužil. Vzdát se motivace například získat moc k tomu, aby takový člověk svůj stav zlepšil, nebo obecně tuto škodlivou zvyklost změnil, by znamenalo nechat na sobě páchat nespravedlnost i nadále a pojmout k vlastnímu osudu i životu naprostou lhostejnost vedoucí právě teoretickou čarou až k sebevraždě. A jak jistě chápete, takové nezodpovědné jednání vůči sobě samému také vede k tomu, že nespravedlnost, které se společnost dopouští, bude neřešena. Proto je chování, kdy se vzdáváme svých pohnutků, které se zdají „nemorální“, nemorální. Protože na druhou stranu, dělá-li někdo něco špatně, tak by se o tom měl dozvědět a napravit to.

Je úžasné si uvědomit, že k morálnímu pokroku společnosti dochází skrze cítění jednotlivce a nikdy tomu nebylo jinak. Zcela odmítám představy, že za to může něco jiného, bůh či snad nějaká představa o obecném a vyšším dobru. Protože motivace se rodí v lidských duších, nikoli v nějakých imaginárních entitách, které údajně přesahují moudrost lidského vnímání (to je prostě arogantní snaha o umlčení člověka a jeho potřeb). Jestli vás pálí prst, je zcela přirozené, že dostanete motivaci ten prst prostě z té plotny zvednout.

A co ten náš hodnotitel, kterým jsem začal? Z výše uvedeného vyplývá, že skutečně žádný být nemůže! Kdyby náhodou existoval, moc bych si přál, aby vzal do úvahy vše, čím jsem si prošel a aby tak pochopil mé motivace. A ty jdou často za hranici obecně představitelného. Myslím si však, že své motivace mohu pochopit jenom já, protože jsem ty zkušenosti prožil jenom já. Když si představím, že jsem na místě toho hodnotitele já a sleduji váš životní film, krutě bych vás soudil. Proč? Protože prostě nemám vaše zkušenosti (a proto sám vás soudím z pohledu obecné morálky) s tím, co jste prožili, nemám ty prožitky. Věřím, že prožitky každého jsou právě tak jedinečné, jako ty vaše a to co jste si z nich vzali, teprve čeká na zařazení do onoho repertoáru obecného dobra.

Jinak řečeno, celkověji řečeno, tento repertoár obecného dobra (ten indoktrinovaný) je v současnosti méně dokonalý o váš životně zkušenostní příspěvek, kterým jste ještě nepřispěli. A proto vás také bude obecná morálka prozatím považovat za nemorální, protože vás nezná. Obecná morálka, představa o dobru, která je nemotorným slepým plánem pro řízení společnosti, je nedokonalým o váš příspěvek který má potenciál chyby v této představě o dobru napravit, neboť vám a pravděpodobně mnohým jiným způsobila zlo. Když ale nepřispějeme, nic se nestane a zlo se bude věčně opakovat.

Ve výsledku jsme ti jediní, kdo sami sebe můžeme vidět jako nevinné. A taky možná právě proto bychom si to měli dopřát. Proto se ve mně probudila ta toužebná představa o objektivním hodnotiteli. Prvními dvěma větami v tomto odstavci ale rozhodně nemyslím to, že bychom měli ze sebe dělat oběť! To by bylo zneužití tohoto textu, protože to výše zmíněné „přispívání“ je možné jen tak, že člověk odmítne být nadále obětí (nedokonalosti představ o obecném blahu) a zároveň zodpovědně sám za sebe hledá cestu, jak si se svou situací poradí, aby dosáhl zlepšení. A mohu říci a taky se mi moc líbí, že mohu říci, jak jste viděli, že to je morální a naopak nejednat tak a podivně se sebeobětovat, je nemorální.

Sorry, nakonec to má obrovský praktický přesah …. 😀

2 komentáře: „Život jako film

  • 1.12.2020 (0:44)
    Permalink

    You made certain nice points there. I did a search on the topic and found most folks will have the same opinion with your blog. Jordain Arnie Vinnie

    Reagovat
  • 14.1.2021 (6:39)
    Permalink

    You need to take part in a contest for one of the best blogs on the web. Emmalynn Cris Pineda

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *