Postoj klasického liberalismu k sociálnímu státu

Předmětem této eseje je prezentovat postoje zastánců klasického liberalismu (dále jen KL) moderní doby vůči snaze politicky prosadit představy o celospolečenském prospěchu. Protože k prosazování takových představ se užívá jako prostředku sociální stát, tak jsem jej do názvu zahrnul pro účely věcného pojmenování. To proto, aby bylo zřejmé, co KL konkrétně kritizuje. Doménou KL je minimální stát a v tomto smyslu je také stát takového minimálního rozsahu tím nejrozsáhlejším, který lze ospravedlnit (Nozick 2015: 161). Sociální stát je však nad rámec minimálního státu a proto není z pohledu KL ospravedlnitelný.

Patrně tím nejzávažnějším důvodem, proč KL odmítá sociální stát, tkví v tom, že existence takového státu porušuje lidská práva (Hayek 2004: 80; Nozick 2015: 161). Dalším, velmi důležitým pilířem KL je rovnoprávnost, právě v rámci něj je koncipován minimální stát. Sociální stát je v přímém rozporu s rovnoprávností, protože v rámci přesunu prostředků od jedné skupiny občanů k jiným, dochází k nerovnému zacházení s lidmi (Hayek 2004: 80, Nozick 2015: 178, 180). V důsledku takovýchto transferů prostředků je přivlastňována práce určitých lidí jinými lidmi. Což vede k něčemu, co můžeme nazvat „částečným otroctvím“ (Mozick 2015: 180). Protože zde někdo nutí člověka vykonávat práci, po určitou dobu, za níž nedostane zaplaceno, protože pracuje ve prospěch někoho jiného.

Z pohledu KL člověk vlastní sám sebe a svou práci (Nozick 2015: 183, 185). Podle Roberta Nozicka, distributivní povahy sociálních států „zahrnují posun od klasického liberálního konceptu vlastnictví sebe samého ke konceptu částečných vlastnických práv na jiné lidi.“ (Nozick 2015: 183). Výslovně se takto vyjadřuje o všech takových modelech: „všechny modelové principy distributivní spravedlnosti vyžadují přisvojování si činnosti jiných lidí“ (Nozick 2015: 183). Slovo, které zde stojí za povšimnutí, je slovo „spravedlnost“. Jedná se totiž o rovnostářskou spravedlnost (Nozick 2015: 176).

Ta plyne převážně z přesvědčení, že lidé si nezaslouží své přirozené schopnosti, protože jim byly jen tak dány při narození a proto je neférové, když se některým daří ve své práci lépe (Nozick 2015: 226), že mají vyšší mzdu. Nozick podezřívá zastánce takových distributivních modelů, že tak smýšlí na popud vlastního pocitu závisti (Nozick 2015: 251), který je v určitém smyslu patologický, protože je vyvolán absencí sebeúcty, méněcenností (Nozick 2015: 250, 255). Nepodobá se taková „spravedlnost“ mstě? Je spravedlivé někoho částečně zotročit, protože nejsem dostatečně spokojený s výsledky mé práce?

KL však nepopírá dobrý smysl dobročinnosti (Hayek 2004: 173), jelikož mezi námi jsou reálně lidé, kteří nutně materiální pomoc potřebují. Problémem pro KL je však to, že stát tuto „pomoc“ násilím vynucuje (Hayek 2004: 78), obírá nás o práva nakládat se svým majetkem dle vlastního rozhodnutí, což je nepřípustné (Nozick 2015: 273). To má na mentalitu občanů neblahý vliv, který dobročinnost ničí. A proto, jak Hayek správně poznamenává, i kdybychom v současnosti tyto modely distribuce prostředků náhle opustily, neznamená to, že bychom byli automaticky dobročinní: „Vzhledem k tomu, že kolektivní politické jednání odvozuje své eventuální mravní normy z pravidel chování, která si lidé mezi sebou vytvořili, bylo by skutečně překvapivé, kdyby uvolnění norem chování jednotlivců doprovázelo pozvednutí úrovně společného jednání.“ (Hayek 2004: 174).

Jsme totiž následkem narušení přirozené morálky státem více indiferentní vůči neštěstí druhých: „[Jsme si] zvykli více tolerovat konkrétní zla a být mnohem lhostejnější k jednotlivým případům křivd od chvíle, kdy jsme začali upínat naději ke zcela odlišnému systému, v němž se stát o všechno postará“ (Hayek 2004: 174). Protože: „Kolektivismus nemá nic, čím by je [ctnosti] nahradil. Po ctnostech, které již vymýtil, zůstalo vakuum“ (Hayek 2004: 174). Příčinou toho je, že stát zasahuje do duševní svobody lidí (Hayek 2004: 103). Výsledkem je deformace společenského chování jednotlivce. Následně to, co je potenciálně mravně špatné (např. ona lhostejnost), jako špatné nepociťujeme s ohledem na to, že v našem duševním repertoáru chybí příslušné ctnosti.

Někdo by mohl KL podezřívat z toho, že obhajuje bohaté, když kritizuje povinné odvody státu v rámci takovýchto sociálních distribucí. Prostou logickou úvahou ale můžeme přijít na to, že jakékoli míře odvodů do sociálního státu, odpovídá určitá míra tlumení konkurence v podnikatelském prostředí. To znamená, že bohatí lidé, kteří již mají nahromaděný svůj majetek a mají díky němu tak své postavení, mají zájem na tom, aby tu sociální stát byl. Právě proto, aby eliminovali nepředvídatelnost trhu v rámci konkurenčního prostředí. Proto, aby se zbavili strachu o své postavení, si ho pojistí sociálním státem. Nemajetný člověk bude odvádět odvody, ale nemusí mu zbýt dostatek kapitálu, který by mohl uspokojivě ušetřit na realizaci vlastního podnikatelského plánu. Právě to KL obhajobou minimálního státu eliminuje a umožňuje tak, aby na stav bohatství měl šanci každý (Hayek 2004: 96–97), včetně těch, co nyní nemají nahromaděný majetek.

V souvislosti s tím, bohatí lidé mají v neminimálním státě větší touhu po politické moci (Nozick 2015: 279). Protože mají zájem získat ekonomické výhody plynoucí ze samotné existence sociálního státu: „Nikoho asi nepřekvapí, že pokud někde existuje místo, kde se tyto síly soustřeďují, lidé se ho snaží využít ke svému vlastnímu prospěchu.“ (Nozick 2015: 279). To znamená, že se neminimální stát potenciálně stává trvalým místem pro korupci. A z toho také přirozeně vyplývá, že pomoc potřebným, skrze státní distribuci, má sníženou efektivitu, ovlivněnou koeficientem, který představuje korupce. Pokud bychom, podle Nozicka, eliminovali neminimální stát, eliminujeme také tuto touhu bohatých zneužívat stát (Nozick 2015: 279). Zkrátka by zde pak již nebyl takový popud k tomu, aby takové umístění vyhledávali.

Je tedy zřejmé, že vinou rozsáhlejšího státu dochází k narušení správné funkce demokratických institucí. Nikoliv kapitalismus, ale intervence do trhu v rámci sociální politiky jsou příčinami nerovností, které vedou k větší a zároveň záměrnější angažovanosti bohatých v politice. Nabízí se další ospravedlnění pro sociální politiku a to zavedení sociální politiky s úmyslem vyrovnat příležitosti mezi různě situovanými lidmi na politické angažmá (Nozick 2015: 280). To se však míjí smyslem a je to protismyslné. Pro takovou politiku je potřeba dalšího kapitálu, což znamená, že se tím stát jako místo pro korupci stává ještě více atraktivní (Nozick 2015: 280). K větší rovnosti v rámci tohoto problému, může dojít díky tomu, jak jsme si již řekli, pokud odstraníme onen popud, který lidi láká do politiky kvůli ekonomickým výhodám. Tj. eliminace neminimálního státu.

Dalším průvodním jevem existence dodatečného sociálního státu je přetížení parlamentů. Následně toto přetížení vyvolává v lidech podezření, že jsou neefektivní: “Neschopnost demokratických shromáždění vykonávat to, co se zdá být jejich zřejmým úkolem, tak nutně vyvolává rozčarování z demokratických institucí. Parlamenty se začnou jevit jako neefektivní ‚debatní kluby‘“ (Hayek 2004: 67). Fridrich A. von Hayek upozorňuje totiž na to, že parlament používáme špatně, že původně nikdy nebyl navržen na úlohy, které na něj ukládá sociální stát (Hayek 2004: 68). Pak se objevují lidé, kteří působí dojmem odborníků a že jsou schopní tuto neefektivitu rozhodování řešit dobrým racionálním plánem, který se obejde bez politiků (Hayek 2004: 67). Tedy že je možno se vyhnout neefektivním vládám, demokraticky zvoleným a nahradit je nezávislými úřady (Hayek 2004: 67).

Sociální stát tedy ohrožuje demokracii samotnou tím, že v jeho zájmu užíváme demokratické instituce jinak, než jak bylo původně v úmyslu. Nemohou správně fungovat, protože by měly dělat něco jiného. A pokud se na popud tohoto omylu lidé shodnou na „nutnosti plánování a zároveň i na neschopnosti demokratických shromáždění potřebný plán vytvořit, vede to k stale silnějším požadavkům, aby vláda nebo jedna osoba dostala pravomoc k jednání na vlastní odpovědnost.“ (Hayek 2004: 70). Vzhledem k tomu, co zde Hayek tvrdí, je tedy možné, že přetížení parlamentu podrývá jeho autoritu, a to až takovým způsobem, že by došlo k centralizaci moci. Čistě proto, aby se z pohledu běžného občana rozhodovací procesy urychlily a tedy i zefektivnily. Což pochopitelně, tím, že něco rychle rozhodneme, neznamená, že se bude jednat o dobré rozhodnutí.

Zde se dostáváme k samotnému základu, který KL obhajuje. Jak nějaká komise, či člověk, v rámci hierarchie nad námi výše postavený, může vědět, co je pro nás dobré? Bude takový orgán dělat vždy dobrá rozhodnutí tak, abychom se o to nemuseli již vůbec nikdy starat? To by znamenalo, že nepotřebujeme demokracii, pokud by toto bylo možné. A že není potřeba svobodné vůle. Ta je právě přívrženci plánování a takovéto centralizace moci přehlížena, jako bychom my samotní neměli tu možnost pro sebe zjistit, co je dobré (Nozick 2015: 179). V praxi širší hodnotová centralizace nefunguje. Lidé mají rozdílné zájmy a potřeby. Tak se systém, kapitalismus, ve kterém můžeme svobodně nakládat se svým majetkem, jako jediný stává vhodným prostředím pro demokracii (Hayek 2004: 72), protože sám je aktivně provozován samostatnými rozhodnutími jednotlivců. Tím tato rozhodování nejsou delegována výše a parlament není přehlcen.

Na závěr to shrneme. I dnes je nepřípustné, aby byl člověk vlastněn, i proto, že rovnoprávnost se nám již zdá jako samozřejmost, která si našla svou tradici v našem uvažování. Proto jsem poukázal na případ, kdy takové nerovnoprávné jednání nevědomě tolerujeme, a to když si přivlastňujeme práci někoho jiného. Jelikož práce je v rámci KL přirozeným vlastnictvím člověka, pak to KL také zákonitě zavrhuje. Zajímavým zjištěním je, že pokud se budeme snažit pojistit morální jednání státem, pak tu morálku, která by se starala o potřebné, tím zničíme. A končí to tím, že prostředek, sociální stát, který nám měl sloužit k takovému povinnému morálnímu jednání, se sám stává sídlem korupce, jejíž existence paradoxně přitahuje bohaté. Tím je činěna soutěž o politickou moc nerovnou, poněvadž bohatí mají větší prostředky, které jim napomáhají k vítězství ve volbách. Parlamenty, v rámci sociálního státu, samy získávají pověst nefunkčních institucí právě kvůli tomu, že jsou užívány špatně. V rámci minimálního státu je demokratická vláda omezena tak, aby se nesnažila určovat občanům víru ohledně toho, co je pro ně dobré. Taková demokracie funguje proto, že nedělá, co dělat nemůže (určování této víry) a díky tomu neztrácí autoritu. Proto je kapitalismus jediným systémem, ve kterém je životaschopná.

 

Zdroje citací:

Hayek, Friedrich August von. 2004. Cesta do otroctví. Brno: Barrister & Principal.

Nozick, Robert. 2015. Anarchie, stát a utopie. Praha: Academia.

1 komentář: „Postoj klasického liberalismu k sociálnímu státu

  • 20.2.2020 (16:59)
    Permalink

    Jedná se o esej, kterou jsem psal na univerzitě, kde jsou kladeny důrazy na odbornost a slovní přesnost, proto prosím omluvte strohost, která trochu překáží čtivosti …

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *