Monopolizace pravdy a možnosti žití

Zdá se, že člověk nějak uvízl se své vlastní nudě. Ta nuda je všude, i tam, kde se tvrdí, že je to naprosto skvělé, že by nechtěli být nikde jinde. Ještě před pár lety jsem si myslel, že to co může být skutečně záživné, je oblast vědy. Oficiálně to již není pravda, skutečně záživná byla do konce 19. století, od té doby jen technicky vykořisťujeme vše, co lze, právě z originálních objevů vůdců tohoto století. Když se dnes objevíte na poli vědy, sesypou se na vás všemožné normy, kterých se musíte držet. Vědecká práce se stala velmi úzkoprsá, hodnotově „zaseklá“ na pár nudných bodech, celé to znemožňuje kreativně myslet. Proč? Můžete mít úžasnou myšlenku, ale narazíte na to, že současný popisný aparát vědy váš úhel pohledu úplně ignoruje. Vážně, myslím si, že před námi stojí velké objevy, které přehlížíme jen proto, že nám to nezapadá do nějakého zastaralého konceptu. Jistě, stále tu máme po facebooku a podobně spousty nadšených, kteří se to nadšení snaží předávat dál. Pravda je ta, že to nadšení jen papouškují, nejsou skutečně nadšení! Je to jako náboženství, snaží se ukázat, jak úžasné to celé je a že je to baví a podobně, ale tu skutečnost, s čím vším se musí během této nudné práce potýkat, již neukáží. Útrpná práce pro někoho jiného (ani nevíte pro koho), ale navenek se snaží vypadat povzneseně. Přestaňme si dělat iluze!

Jednoduše, člověk po tom co přestal důvěřovat církvi, musel si najít jinou. Celá naše společnost je nyní založena na vědecko-technickém pokroku, a proto to musí vypadat, že se to hýbe. Že je to živé, že to je právě to, co nám celá staletí chybělo, nyní to máme a vede to k nebývalé prosperitě a nikam jinam to údajně naštěstí vést ani nemůže. Proto ty, kdo neví, jak věda funguje, je snadné se nechat tím zlákat. Přátelé, věda pracuje s tzv. modely, což jsou zjednodušující představy o tom, jak svět funguje. To zjednodušení vyplývá z toho, že si vyberete několik vlastností studovaných objektů a ostatní úplně zanedbáte. A jak je vybírají? Jak se někomu zlíbí. Je to hodnotově určené, pocitově. Není to nic dané. Z toho vyplývá, že věda sama sebe odděluje od reálného světa! Dělat z vědy víru, je stejně nebezpečné, jako z jakéhokoliv jiného náboženství. Západní věda je od Aristotela založená na popírání vnitřních postojů a pocitů, avšak ty popřít nelze, jsou součástí světa jako cokoliv jiného! Navenek se ale věda prezentuje jako objevitel stoprocentních pravd, nebo její stoupenci se tak prezentují. Sečtělí vědci, naštěstí alespoň ti, již nějaké pochyby mají. Neexistuje vědec bez vnitřních psychických pochodů, proto ani z vědy samotné nemohou být vytěsněny a pokud ano, koledujeme si o malér, že nám jednou budou diktovat život lidé, kterým jsme přiznali monopol na pravdu.

Příroda je organický celek, nelze z ní nic jen tak vyjmout a díky tomu pak říct, že tomu rozumím. Je to, jako by někde, na nějaké tabuli byli napsány rovnice, kterými se vesmír řídí. Dejme tomu, že jich je 50. Přijde k tomu člověk, kterého jsme kvalifikovali jako vědce, kouká na tyto rovnice. Čtyřiceti pěti z nich vůbec nerozumí, zdají se mu nepodstatné, tak je smaže a ty, které se mu líbí a rozumí jim, protože mu sedí do konceptu, nechá. Co se stane pak? Vědec se proslaví, porozuměl tajemství vesmíru! Teď podle něj budeme řídit všechno. Ale rozumíte, že to poznání je zcela neúplné?! A s tímto neúplným poznáním vrtáme do světa.

Nechci se ale bavit jen o vědě. Ale obecně o tom, jak se neustále na něco spoléháme. Člověk spí stále tvrději, spoléhá se na vědu, techniku, všelijaké myšlenky, postoje, které se mu zdají již dobře ověřené. Ověřené třeba dokonce ne jím samotným, přejal je, aniž by věděl proč, čistě asi jen z méněcennosti, protože to mají i jiní. Takto ve zkratce funguje nevědomí člověka, primitivnější forma lidského řízení. Myslím si, že to je naprosto klíčová záležitost, pro přežití člověka jako druhu, proto velice závažná! Cítit se nudně je totiž první stupeň deprese. Nevíme co dělat, čím naplnit život? Co pozorujeme? Člověk tak upřednostňuje svůj kontakt s technologiemi, že mu to vytlačuje příležitosti cokoliv dělat! Soustředěně kreslit, mluvit …, žijeme v době lapené pozornosti.

Člověk je přirozený tvůrce, on potřebuje vykonávat soustředěnou činnost, bez toho se dostavují úzkostné stavy. To je psychologická pravda. Jenže sekat trávník za něj začínají stroje a dokonce jezdit na kole už taky. Oboje, jak svaly, tak mozek potřebují určitou námahu, jinak se minimalizují na primitivní úroveň. Bez námahy se člověk stává nemocný v pravém slova smyslu. Bez moci. Člověk se stává něčím jiným, co již nelze nazvat člověkem a pokud se k tomu nějak zázračně přizpůsobí, již to nebude člověk. Oni si dokonce představují, že bude vestavována technika do samotného člověka! To je konec s člověkem. Máme již teď velké problémy nalézat svou vlastní přirozenost, pro mnohé z nás je to vysněný cíl, po kterém toužíme, aby se nám v životě a v rodině dařilo lépe. C. G. Jung se sám bavil o „léčbě přirozeností“, která vede ze všech možných psychologických poruch. Máme tak velký problém najít svou přirozenost a my do ní ještě zasahujeme?!

Jestli se chceme umět bránit kolektivním nátlakům na naši psychiku, je přirozenost jediným cenným odkazem. Mít na výběr co se týká hodnot, o to jde. Jestli se napříč celou společností vyhlašuje, co je správně a co ne, nemůžete nikdy vymyslet nic nového a originálního, protože nikdo nemá dovoleno poznat, že je to „správné“. Proto jsme uvízli v nudě, posíláme do vesmíru jednu družici za druhou, ale dělá některá z nich něco výjimečného? Všichni a všechno jen vykrádají staré koncepty, protože myslet jinak není v módě. Naše společnost bobtná na větvi, kterou si sama pod sebou podřezává. Z člověka se stává pasivní tloustnoucí konzument nejen geneticky modifikovaného jídla, ale i hloupé zábavné kultury, aby tím alespoň na chvíli neviděl a necítil pravě onu úzkost. Ale celé je to v pořádku, „Běda jak nám někdo na tento styl života sáhne!!!“. Kdokoli schopný posunout věci dál se potýká se šikanou psychického charakteru. Ocitá se v ohrádce mezi těmi „divnými“.

Chci říci, že opakem k nudě je kreativita. Kreativita, bude zdá se, kritickým znakem pro přežití, jen doufám, že to my kreativci přežijeme. V tom je právě ústřední problém, ve kterém se skrývá otázka lidského přežití jako druhu. Protože výše uvedený systém zcela jistě zkolabuje (nemůžete vykrádat do nekonečna) bude docházet k vykořisťování těch, u kterých život ještě tak nějak fungoval. To je jedinečná hloupost lidského tvora, na rozdíl od zvířat. Žádné zvíře nebylo tak ochotné pohřbít svou vlastní evoluci.

Jak chcete ovlivnit člověka který neustále chatuje na iPhonu dokonce i na ulici? A nepřestanou, protože si svůj styl „života“ chrání, je pro ně pohodlný, nemusí se rozhodovat, jestli dřív to, nebo tamto. Je to úplně stejný psychologický princip, na kterém fungují totalitní režimy. Zbavují člověka nutnosti se rozhodovat. Člověku se z toho moc nechce, protože rozhodování sama za sebe s vědomím toho, že si za tato rozhodnutí nesu i zodpovědnost, není pohodlné. Takhle se mohu vymluvit na to, že se porouchala automatická sekačka, která měla posekat trávník, ale neudělala to, tak jdu seřvat výrobce.

Všichni jsme uvěřili, že s demokracií přišla svoboda. Jaká je to svoboda, která se údajně neobejde bez boje? Neobejde se bez mého hlasu, je to podmíněná svoboda, vydírají mě, že když nepůjdu volit, většina mi to spočítá. Spoléháme se na to, že volba samotná něco řeší a tak jen volíme a volíme, vykrádáme starořecký koncept (který byl překonaný anglickou liberální demokracií 19. století), ale nikdy nic to nevyřeší. Jen si navzájem zanadáváme a jedeme dále ve vyjetých kolejích lapenou pozorností. Ale mít tuto hru je pro nás opět pohodlné, můžeme totiž ukázat na partu politiků v parlamentu, která za vše může, změnit podobu režimu však nikdo nechce. Nikdo nechce přijmout zodpovědnost za nová řešení, budeme raději nadávat. Jen pro zajímavost, ze samé podstaty fungování lidského mozku vyplývá, že i kdybychom do parlamentu dosadili ty nejčestnější a nejchytřejší lidi, dopadlo by se stejně jako s největšími hlupáky. Příčinou je totiž režim, ne strany, které se v něm snažíme měnit.

Základní podmínkou kreativity je přiznání „nic nevím“. Tento postoj vám totiž umožňuje se podívat na všechny vlastnosti studovaného objektu, nejen na ty, které někdo někde před 100 lety určil jako důležité. Pak je prostě klidně možné, že si uvědomíte, že problém je v režimu a ne ve stranách a zanecháte veškerých her a směšných bojů, kterých jste se účasnili. Proč byste to dělali, když víte, že to neřeší příčinu vašeho problému. Tímto typem kreativity srší malé děti, bohužel školstvím a výchovou ji v nich zabíjíme, ale dám vám příklad. Slyšel jsem o tom, že se prý někde zaseklo velké dopravní auto s plynem v tunelu, bylo moc vysoké. Okamžitě přijeli hasiči a kupa lidí okolo toho, aby situaci řešili, bylo tam i jedno dítě, které svému tatínkovi řeklo: „A co mu trochu vyfouknout kola?“. Problém vyřešen. Proč na to to dítě přišlo hned? Protože nemělo hlavu zanícenou starými koncepty. Všichni okolo myslí jen v konceptech, kterými jsou zvyklí své situace řešit. Věří jim.

Lidé by se měli zamyslet, jestli jejich koncept řeší problém. Řeší snaha o komunikaci iPhonem problém sociální odloučenosti? Věřím, že řeknete, že ne. Vyřeší se váš problém když si koupíte superchutné jídlo? Nebo když si koupíte to či tamto. Ne, problémy se zvětšují, ale neřeší. Máme tendenci sahat po snadných řešeních, se kterými si nemusíme lámat hlavu, to ale není zadarmo. Nemluvím jen o penězích (koncept kdy musíme ke štěstí vydělávat tedy více peněz je také mimo), tenhle kostlivec vždy vypadne ze skříně. Nechceme nad problémy skutečně uvažovat, hledat jiné způsoby nahlížení na realitu, není to pohodlné. Psychicky jsme prostě slaboši, neumíme se postavit výzvě. Pro užívání a vykrádání starého konceptu máme snadnou omluvu: „dělají to všichni“. Ty jsi ten „divný“.

Jsme naučení drobné problémy „řešit“ těmito slaboduchými zásahy. Toto „řešení“ se ale mění v takřka „never-ending story“. Píši takřka, protože jednou poznáte, že jste vykradli nedopatřením svůj vlastní dům a celé to zkolabuje. Drobnými problémy, drobnými přehmaty se k nám blíží přímo obludné problémy. Konkrétně si ani nechci představovat co se stane s naším zastaralým demokratickým režimem, skončí fašistickým převratem jako v Itálii? Nikdo to nechce vidět, ale to je právě cesta, kterou dláždí pseudo řešení. Ale teď budu za blázna, za divného, protože onen „never-ending story“ dává zdání zdánlivé stability režimu. Vašemu tělu neprospěje když zajíte pizzou své smutné emoce, co se ale stane, když budete v následujících pěti letech své problémy řešit tímto způsobem? Účinek „never-ending story“ se projeví. Bude z vás koule. Po jedné, dvou, třech pizzách nepostřehnete rizika.

Prvním krokem je, uvědomit si, že se takto v určitých situacích chovám. Uvědomění, jak řekl Freund, je klíčem ke skutečně svobodě. Ale je to jen první štace. Pak musíte být ochotní přijmout zodpovědnost a i to, že to může občas potrápit. Jednoduše řečeno, mějte k tomu, co děláte, lásku. Když něco milujete, nezahodíte to po prvním zklamání. To znamená nést zodpovědnost. To je klíčové po uvědomění, naučit se sám za sebe, co funguje a co ne a s čím tedy skutečně problém vyřeším. Buďte takoví sami za sebe! Nehledejte potvrzení pro svou akci u jiných! Ti dělají a vyznávají jen to, co vidí jiných. Jestli máte jednat kreativně, nikdy to neuvidíte u jiných. Stejně jako ten kluk, byl tam jen on, co viděl problém jinak. Pak musíte přijmout možnost, že se vám budou smát, ale co, vy přeci skutečně řešíte problémy, zatím co jiní za sebou tahají desítky „never-ending story“ procesů! Věřte, že pro vás samotné to bude uvolňující. Řeknete si, proč jste to tak nedělali již dříve.

To, že budeme příkladem, je jedinou možnou cestou. Příkladem, který buduje své vlastní malé panství pro sebe a své nejbližší, ne méněcenným člověkem, který je odhodlaný bojovat a vše tím zničit. Pro starý koncept, náboženskou modlu. Této méněcennosti ale lze kreativně využít jako zbraně. Pokud se příklad stane přitažlivým, budou ho následovat. Budou nutně chtít odpovědět otázky ohledně toho, proč nám to vychází a jim ne. To je naděje. Váš nápad není třeba vybojovávat, abyste pro něj získali uznání napříč společenským spektrem, tak uvažuje méněcenný. Udělejte si svůj vlastní malý ostrov štěstí. Použijte ten dobrý pocit, který v srdci máte k budování takového ostrova nehledě na výstrahy z venčí, nenechte si tento pocit rozkrást bojem s narážkami. Co tím získáte? Oni nemají pravdu, vy ji ale mít můžete, můžete to dokázat. To stačí.

Pamatujte si, že nevědomé faktory mají vždy méněcennou funkci. Pokud ten daný faktor dostanete pod vědomou kontrolu – to je právě přirozený vývoj člověka – začnete uvažovat odlišně, jako tvůrci uměleckého díla a ne jako diktátoři s potřebou vnutit svou vůli druhým. Se svobodou výběru hodnot se z člověka stává něco víc. Již není kostkou, se kterou se vrhá, stává se tím, kdo s ní sám hází. Je tím, kdo konečně žije pod svým jedinečným jménem jedinečnými postoji a snahami, tím, kdo si život vytvořil, nikoliv převzal. Rozšiřováním vědomé sféry přichází skutečné štěstí, které nevystihuje žádný koncept který byl, či bude.

Jedná se vskutku o úplně jiný druh života, než který většinou lidé znají. Člověk poznává funkce mysli a vztahů, které do té doby neznal. Jinak mimochodem, tento článek jsem napsal nejen proto, že jsem dlouho nic nepublikoval, ale i jako díky ke 400 lajkům k těmto stránkám. Zároveň tímto, u této příležitosti tak nějak poukazuji na pravý smysl těchto stránek. Takže děkuji, že jste se mnou (stále čekám na další autory, jinak bych napsal „s námi“).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *