Ideologie je dekorací zla

Narodí-li se dítě, chcete mu hned říkat, co a jak má dělat? Předpokládám, že jako dobří lidé chceme, aby bylo svobodné, aby se rozhodovalo samo za sebe, aby si mohlo vybrat život, který chce žít. Pokud dítě vyspěje v dobré rodině, tak také bude chtít činit svá rozhodnutí, protože bude vědět, že může. V člověku je od počátku přirozená bariéra, ochrana, která zabraňuje tomu, aby cizí vliv naprosto ovládal jeho vůli. (Prosím čtenáře u tohoto článku trpělivost, není to úplně jednoduché …)

Člověk má svou osobní ideologii (zde ideologií myslíme soustavu hodnot a myšlenek), hodnotový rámec, ten není špatný, ale je dokonce nezbytný, pomáhá mu se rozhodovat. U každého jedince je tento hodnotový rámec jedinečný, pokud nepodlehl davové ideologii – to je ten škodlivý typ ideologie.

Abychom byli objektivní, existuje jedna výjimka – ústavní právo – to je rovněž davová idea, ale je odlišná v tom, že nějakými různými způsoby (referendy, volbami, internetovou diskuzí) je vědomě odsouhlasena přibližně 70% členů daného společenství, kde má mít toto právo působnost.

Ke všem ostatním davovým ideologiím se stoupenci nabírají násilím. Jak jinak by bylo možné překonat onu přirozenou bariéru, která brání člověku se oddat cizímu vlivu?

Přesvědčit člověka, aby něčemu věřil, není úplně snadné, ale existují slabé chvíle, kdy může podlehnout. V čase, kdy se mu nic nedaří a je zoufalý, je člověk nejzranitelnější. V ten moment je možné mu podat jakousi ideologickou injekci, která zničí jeho vlastní hodnotový systém, je k tomu ochotný, protože se cítí slabý, ztratil důvěru ve vlastní hodnoty. Je toho možné také dosáhnout prostým trikem, např. dětem ve škole zadáme úkol, ale neřekneme mu, jak ho má splnit. Ten úkol nesplní, neumí to, neví jak, pak ho za to učitel pokárá a žák uvěří, že je méněcenný, protože se zdá, že má před sebou skutečný důkaz své neschopnosti. Všimněte si, jak jsme neustále obklopováni nesplnitelnými nároky.

Komplex méněcennosti dovoluje, aby se člověk oddával davové ideologii. Jaké jsou ale motivy společenství, která nějakou ideologii vyznává a zároveň jaké jsou motivy toho, kdo se nechá přesvědčit, proč se chce přidat?

Původ jeho motivace je strach z nepředvídatelného. Má obavu, že sám není schopen nečekané události zvládat. Tím se také většina ideologií chlubí, že dokáží zkrotit chaotickou povahu světa. Říkají, že jsou schopny udělat svět předvídatelným. Nepředvídatelnost, chaotičnost je pro ně ďábel.

Motivací ideologizovaného společenství je nabrat co největší počet přívrženců. Nejedná se však přímo o společenství jako takové, jako o množinu členů, ale o něco abstraktnějšího. Vše má na svědomí tzv. společenský organismus (sociální organismus). Společenství vyznávajících nějakou ideologii je mnoho, všechny ale mají ve skutečnosti svůj vlastní obecný smysl, či účel, ideologie je jen nátěr.

Sociální organismus se snaží mít co největší kontrolu nad vším, snaží se růst a posilovat své vazby mezi živými soustavami. Tyto vazby sílí tím více, čím více se daří vyvolávat v lidech strach. Strach umožňuje sociálnímu organismu na sebe všechny své elementy vázat pevněji a centralizovaněji. Tvoří hierarchii.

Dochází ke hromadění moci do této hierarchie. Pokud má sociální organismus úlohu čistě obrannou, je to v pořádku, problémem však je, že se nechce vzdávat své moci, usiluje i nadále o pevnost svých vazeb. To lze jednoduše doložit třeba příkladem starověkého Říma, bylo ze zde tradicí dosazovat do vedení diktátora v případě ohrožení státu. Jakmile ohrožení pominulo, bylo velmi těžké se diktátora zbavit, posledním takovým byl Julius Caesar, a po něm už zůstal tamní demokratický systém navždy zdeformován v císařství. Je podstatné si uvědomit, že to není ona vůdcovská figura, co by měla vše pod kontrolou, je to jen loutka, podstatou takové struktury je samotný sociální organismus.

Aby sociální organismus udržel svou kontrolu, potřebuje externí zdroj strachu. To můžeme pozorovat i u nás v České republice, všichni se bojí uprchlíků, přitom 99,99% z nás nikdy žádného migranta zde neviděla. Sociální organismus usiluje o přítomnost strachu a nejistoty za každou cenu. Pokud není přítomný strach, vazby se uvolňují. Příkladem může být SSSR, ten se začal rozpadat bez jediného výstřelu, jakmile ho ti zlí imperialisti ze západu začali respektovat.

Ideologie je jen formou ospravedlňování. Je třeba myšlenkově ospravedlnit, proč na sobě nechám dobrovolně páchat násilí, byť v jemné formě. Elita, která je u sociálního organismu v oblibě a proto je vrcholu hierarchie, musí ospravedlňovat „své“ činy, které mají za následek škody jak na majetku, tak na životech. Je to obhajoba před lidmi, zdroj legitimity útlaku. Člověk cítí srdcem, že to je špatné jednání, ale ideologie poskytuje lidskému rozumu donucovací prostředek, aby tento špatný pocit vyhnal do výše a zároveň ignoroval, co mu ten pocit říká. Ten pocit říká: „To je špatné, nedělejte to!“ Bohužel naše mysl nám může zavládnout. Ideologie je v tomto rafinovaná.

V momentě, kdy idea se prokáže jako iluze, že s realitou nemá nic společného, že je nenaplnitelná, objevuje se fašismus. Stalinova diktatura nabyla ničím jiným, než super-fašismem. Po dokončení komunistické revoluce se ukázalo, že rovnosti se vůbec nedosáhlo, právě naopak, vznikla méně početná a tvrdší oligarchie, než za předchozího režimu, která žila v luxusu na úkor bídy všech ostatních. Původní myšlenka komunismu ztratila smysl a tak Stalin těmi myšlenkami kroutil, jak jen bylo možné, aby tuto hierarchii zachoval. Dřívější společné ideje se staly jen dekorací čirého zla.

Ideologie (dokud nepadnou) jsou pokusem rozumu ospravedlnit lidskou slabost vůči podmanivé síle sociálního organismu.

Na fašismu je nejpatrnější, že pro sociální organismus nemá ideologie žádný význam, je mu to putna. Nikdy se nikomu nepodařilo identifikovat fašistický program, nebo ideologii. Ideu si bere, jen když ji potřebuje, pak ji hned zahodí. Sociální organismus fašismu v podstatě ukazuje skutečnou tvář sociálních organismů. Je to nejrozvinutější podoba sociálního organismu, která již netají svou identitu s pomocí ideologie. Fašisté jednoznačně ve svých počátcích přiznali, že vyvyšují svůj vybraný národ nad všechny ostatní, což prozrazuje onu činnost sociálních organismů – snahy o uniformitu, stejnost, monolitičnost – čím méně rozdílní jsou členové, tím stabilnější a silnější jsou vazby sociálního organismu.

Cokoliv je jiné, než standart, podléhá šikaně. Nadřazenost tohoto standartu (v případě fašismu je tímto standardem vybraný národ) je jakousi jedinou univerzální hodnotou daného společenství, na základě které se vynáší tzv. hodnotové soudy. Ty slouží k označení toho, co nevyhovuje standartu a poskytuje ospravedlnění k užití násilí na odstranění této odlišnosti. Jedinečný člověk, originální, je tedy nepřípustný.

Pochvaly a obviňování mají velkou manipulativní moc. Chválení jsme tehdy, kdy se stáváme oním standardem, získá si to pozornost druhých, stáváte se vzorem. Snaží se to říci, že takto musíte být usilovní, aby se vám vedlo dobře. Nikdo vám ale neřekne, že to úsilí nevěnujete sobě, ale sociálnímu organismu samotnému. Obviňováním vytváří štvance – špatné vzory.

Strach deformuje lidskou osobnost. Jednou dostanete zápal, víte přesně, co chcete, jde z toho cítit vaše pravé já a pak stačí jedna pochybnost ze strany rozumu a dostáváte strach. Tento strach plyne z nejistoty, co když jste vykročili špatně? Všichni ostatní jdou jinudy! Jinými slovy, když vidíte úzkou skulinku, do které se máte naměstnat, začnete se svou vůlí házet sem a tam. Navenek se vám bude zdát, že člověk trpí nějakou duševní chorobou, protože jednou se chová tak, po druhé zase jinak, jako by to byla pokaždé jiná osobnost. Když nedovolíme člověku, aby byl sám sebou, nikdy nebude někým.

Vraťme se opět na začátek.  Snad nikdo nechce říkat, že se děti rodí zlé, to by byla zrůdnost. Přesto se to mnohé ideové proudy snaží tvrdit (ortodoxní katolicismus), protože děti jsou nepředvídatelné. Jestli existuje něco, co bychom mohli nazvat zlem, pak je to manipulace s lidskými životy. Schopnost sociálního organismu donutit lidi myšlenkou ignorovat hlas svého srdce, které varuje před špatností, to je zlo. Je to zdroj agresivity a zároveň agresivita samotná ho posiluje.

Existují skutečné příznaky, tohoto vlivu. Komplex méněcennosti je jedním a zcela běžným, pak jsou tu ale nejrůznější neurotické poruchy. Neuróza je definovaná jako autoterapie lidského mozku, je to snaha bránit osobnost člověka před cizím vlivem. Uchovává vlastnosti jedinečné osobnosti, ale velmi bolestivě. Ta bolest trvá, a prohlubuje se, dokud se člověk z té ideologické pasti neprobudí. Není příliš překvapující, že některé tvrdé politické režimy přímo zakázali diagnostikovat neurózu.

Troufám si tvrdit, že člověk je dobrý, dokud nezačne ospravedlňovat násilí sám na sobě. Že se cítíme dlouhodoběji špatně právě v takovém případě.

V mnoha dalších článcích na Global Generation je vysvětleno, proč je předvídatelný svět naprostou utopií. Svět je chaotický, tak nám byl dán. Je pošetilost si myslet, že to člověk může silou změnit. Jedině každý člověk sám za sebe může nejlépe určit, co je správné. Třeba jen v naší zemi je 10 mil. obyvatel, každý z nich je vystaven vlastním rozhodovacím situacím, každý z nich musí vzít v úvahu tisíce informací, aby se mohl rozhodnout. Individuální rozhodování, co se týče účinnosti, nedokáže nahradit nic a nikdo. Dokonce ani ten nejlepší superpočítač. Navíc nikdo není schopný předvídat technické a vědecké inovace, ty jsou výsledkem originálních nápadů.

Aby to nevytvořilo klamné zdání, že se to celé týká jen politiky, tak netýká. Na politice je to jen dobře zdokumentované a proto se to na ní nejlépe vysvětluje. Sociální organismy samotné jsou organizované v hierarchiích, a zahrnují skoro všechno. Čelíme možná největší krizi individuality v dějinách lidstva.

Média, medicína (mimo chirurgie), farmaceutický průmysl, pojišťovny, a tak dále, všechno se to pase na strachu. Musíte to mít, jinak umřete, ztratíte majetek, nebo onemocníte. Móda, nedej bože abyste se lišili, stane se z vás odpadlík. Mobilní telefony, sociální sítě, dejte pozor, aby vám něco neuteklo, nebo jste nezmeškali zprávu! Cigarety, alkohol, u toho si nevzdycháme, nebo rovnou pobijeme, přímo líheň emocí. Honba za tituly, oceněními. Proč?! Vaše já, to co chcete vy, prý není důležité, musíte strávit celý život, abyste pokryli všechny možné budoucí hrozby, které by vás snad mohly překvapit, i když pravděpodobnost je malá, ale jste tak „dohukaní“ propagandou, že musíte! Živote, který si nám byl dán, kde jsi?

Můžete využívat všeho, ale když sami chcete …, sám jsem občasný kuřák, ale kouřím, protože chci kouřit, nehledám si výmluvu, kterou bych to ospravedlnil.

Na vodítkách sociálních organismů se vodí spící lidé, kteří „musí toto, protože tamto,“ probuzený člověk myslí na něco, protože na to chce myslet sám od sebe, niž by ho k tomu nutila nějaká podmínka, hrozba. Spící jen reaguje na vnější podměty a nemůže přestat reagovat, protože si neuvědomuje sám sebe. Je to jako ve snu, tam taky nemáte vědomí a jen reagujete. Při vědomí si ale můžete vybrat, zda reagovat, vše se stává vaší zodpovědností.

Člověk, který umí rozeznat, za čím stojí sociální organismy a cení si svého vlastního hodnotového rámce, se cítí neobvykle uspořádaně, klidně. Má jasnou mysl, ví, co chce, nepotřebuje se obhajovat. Nemusí nic dokazovat. Víte, uspořádanost má být tam uvnitř, a ne tam venku.

Ani jiný člověk ho tak snadno již nenaštve, protože ví, že ten co se o to pokouší je dost možná pod vlivem sociálního organismu. Takové nevysvětlitelné výbuchy vzteku jsou reakcemi na okolí, kterými si dokazují, že jednají správně (z pocitu nejistoty). Nakonec vám dochází, že to jediné, co má skutečně smysl, je zachovávat sám sebe. Dobro ve svém nitru. Pro sebe a pro ty, co chtějí také, dobrovolně. Bojem nelze situaci zlepšit, neboť sociální organismus žije z agresivity vyvolané při boji. Pozastavte se pokaždé, kdy vás jakoby něco nutí k projevu zloby.

Vaše já chce tvořit své, protože samo chce. Sociální organismy představují destrukci všeho, vašich osobností i světa.

Život by bez sociálních organismů pravděpodobně nemohl vůbec existovat (lidé se musí nějak účelově sdružovat), ale pokud získávají větší moc nad jednotlivci, než by měli, pak to co je žito nelze považovat za život. Podstatné je nenechat se nevědomě ovládat. Navíc, zdá se, že hrály klíčovou roli v naší evoluci. Vypadá to, že sociální organismus klidně mohl zapříčinit genocidu neandrtálců, tak, aby náš druh převládl.

V kontextu sociálního organismu budou napsány další články. Dalo by se toho napsat mnoho, ale už teď jsem překročit dalece délku tohoto článku, než jsem chtěl.

Jednu věc přeci jen ještě napíši. Existuje jedno arabské přísloví: „Hoď svým srdcem a dožeň ho!“ Do nedávné doby jsem měl o smyslu toho přísloví trochu zkreslené představy, nyní ale vím naprosto jistě, o čem to je. Znamená to, abychom se rozhodovali srdcem a toto rozhodnutí respektovali, rozum má toto rozhodnutí hlídat, abychom se drželi pořád v onom proudu, který s tím rozhodnutím přichází. Jen držet kurz, nic víc, jakmile začneme přemýšlet, jak rozhodnutí realizovat, objevují se pochyby a směr kurzu se nahodile mění ve vichřici nejistot.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *