Vzdělání – základ demokracie

Lži a utopie, to jest skutečným nepřítelem demokracie. Nacházíme se v době, kdy vůči samotné demokracii jsou pochyby. Východní, či dokonce západní mocnosti vykazují tendence k pohybu ve směru těchto pochyb. Vyvstávají otázky legitimity demokracie, či její správnosti. Odnepaměti nacházejí stoupenci totalitního mocnářství své zázemí ve starořeckém filozofovi Platónovi, který tvrdil, že demokracie není vhodným typem vlády, protože z ní vždy zákonitě vyvstanou tyrani. Nejvhodnějším typem vlády je podle něj vzdělaný aristokratismus, tedy vláda panovníka společně s malým privilegovaným spolkem aristokratů.

Proberme si základní rysy těchto dvou nejhlavnějších typů vlády – monarchie a demokracie. Celá historie je protkaná opakovanými vzestupy a pády těchto režimů. V monarchii je naprostá většina, moci soustředěna v jediném vládci a jeho dvoře. Je neodvolatelný, doživotní a založen na dědičném principu předávání moci.

Demokracie je zpravidla ustanovená nějakou ústavou – smlouvou mezi lidem a tamní politickou mocí. Rozdává role, lid považuje za jediného legitimního původce moci, který si volí své zastupitele – např. do parlamentu. Ústavou ustanovené volební období (u nás 4 roky) zaručují možnost dosavadní zastupitele odvolat a dosadit jiné, pokud se vůči lidu předešlá vláda chovala nečestně.

Pokud chcete něčeho dosáhnout v monarchismu, musíte pochlebovat vladaři a snažit se býti před ním tak malincí, abyste ho tím potěšili. Záleží na monarchovi, jak moc je uvědomělý a vzdělaný jestli se nechá takovým divadýlkem ovlivnit.

I v demokracii je obdoba něčeho podobného. Krátce po zrodu demokracie v moderní Evropě 20. století, se začaly objevovat skupiny, které lidem začali slibovat velké výhody, objevilo se jakési patolízalství „obyčejného člověka“. Vždy bylo a je zaměřeno na co největší skupinu tak, aby to mělo vliv na volební výsledky. Program je vždy uzpůsoben tak, aby této „většině“ hrál na kouzelnou strunku. Tento přístup, který rozlišuje mezi lidmi a má v úmyslu plodit zákony v zájmu jen jedné části společenstva na úkor jiných, je označován za antiliberální.

Tyto výhody jdou proti logice, proti samotné povaze přírodních zákonů (můžete se dočíst v dalších článcích). Vzdělaný monarcha se nenechá tak snadno zmást a vzdělaný lid také ne, jenomže vzdělat monarchu, jednoho člověka, je asi mnohem snazší, než přimět k politicko-ekonomickému vzdělání miliony lidí. To nás přivádí k tíživé otázce, mají platónovci pravdu?

A jakou máme motivaci tuto otázku řešit? Obecně se jedná o možnost uvědomění každého jedince, mít právo výběru v čemkoliv a mít právo na své svědomí a svůj názor. To je v sázce. Antiliberální přístup (despotický, aristokratický) je neslučitelný s vlastním postojem občana. Avšak kdyby jen to, je neslučitelný i s ekonomickými principy a tedy vede neprivilegované obyvatelstvo k chudobě.

Souvisí to s uvědoměním jednotlivce, výrobní prostředky mají svou cenu, a tedy nemělo by se vyrábět něco, co lidé přímo nechtějí. To je diktátorovi jedno, on „ví“ přesně, co lidé potřebují a tak se to bude vyrábět, bez ohledu na cenový propad a celkovou ztrátu. Takové zacházení musí vest k chudobě země.

V demokracii a kapitalismu tomu tak není, vyrábí se skutečně to, co lidé chtějí, pak se výrobními prostředky neplýtvá a nemizí tak rychle. Jeden z takových případů zaznamenalo Německo, před 2. sv. válkou, někdo si u nich usmyslil, že budou složitě vyrábět umělý kaučuk a pak ho budou vyvážet. Do masové výroby investovali své drahé prostředky a pak ve výsledku zjistili, že ho nikdo nechce, protože pro ostatní země bylo výhodnější přivést si ten přírodní.

Sebechytřejší diktátor, a může být všeho znalý, jak chce, nedovede to, co volný kapitalistický trh. Nemůže vidět lidem do hlavy a určit co se bude nakupovat dnes a zítra. To vlastně ani my sami, jako jednotlivci nevíme, rozhodování je pro nás samotné složité.

Největším zástupcem takovéto antiliberální politiky na světě jsou socialisté (sociální „demokraté“) a ti, co jsou socialisté, ale neříkají to o sobě a matou tak lidi. Oni jsou přesným prototypem těch, kteří slibují vymezenému úseku obyvatelstva výhody, které jsou proti rozumu a dlouhodobé udržitelnosti. Dostávají se k moci snadno, mají velkou voličskou základnu. Jakmile se dostanou k moci, dochází k jejich proměně osobností, začínají se chovat jako despotičtí aristokraté. Pocit, že mají za svými zády přízeň lidu jim dává pocit, že jejich jednání, ať už bude jakékoliv, je právě díky této přízni ospravedlněné. Socialisté se tak stávají tím, s čím na počátku bojovali – aristokraty.

Potíž je v tom, že mají stabilní voličskou základnu i přes různé skandály, které když se stanou demokratickým liberálům, hned se to na jejich volebním výsledku projeví. Můžeme se právem domnívat, že demokratičtí voliči liberálních stran jsou na problémy mnohem citlivější díky vzdělání, nebo sebevzdělání. Bohužel antiliberální lži propagují i lidé vzdělaní z vrchnějších vrstev, to je hlavní příčina, proč těmto lžím stále věří tolik lidí. Svou autoritou lidi klamou, že mohou dokázat nemožné, nereálné. To je skutečné patolízalství dnešní doby.

Voliči antiliberálních stran jsou tak nějak neotřesitelní, protože ve své mysli vyživují klamnou představu závislosti, že jsou závislí přímo na penězích, které tito lide „přerozdělují“. Přerozdělování je však založeno na diskriminaci části obyvatelstva, jimž jsou tyto prostředky násilím brány. Tímto přístupem však z dlouhodobějšího hlediska začínají trpět všechny části obyvatelstva. Diskriminujete-li jednu část, trpí celek. Nakonec to, co se mohlo jevit, jako snadná ekonomická výhoda se projeví jako ekonomická katastrofa a takový národ se stává politicky závislým na jiných národech, je ohrožena jeho suverenita.

Stát není schopný zajistit blahobyt, to může jen volný trh. Předchozí odstavec prozrazuje jednu zajímavou věc, a to tu, že pokud stavíme duševní, morální hodnoty pod úroveň těch materiálních, dochází ke zlu. Právně si musíme být všichni na stejné úrovni, jinak se nám to vrací. Čím více lidé prahnou po okamžitých výhodách, tím závažnější neštěstí si přivádí do svého domu. To jsou pravdy, které musíme ukázat!

Musíme umět lidi demokraticky přesvědčit o prospěšnosti všeobecného demokratismu a to i v té ekonomické sféře. Domnívám se, že nejlepší cestou je popularizace politiky a ekonomie. My lidé nemůžeme upadat zpět do toho netolerantního diktujícího režimu, to jde přímo proti našemu prospěšnému vývoji. Demokratismus dokázal v minulosti velké věci, odstranil všelijaké strašlivé nedostatky, novorozenecká úmrtnost je u nuly a průměrná délka života nebývale posunutá dál. Jak je možné, že právě ty země, které byly demokratické a zároveň kapitalistické mají dnes nejvyšší úroveň života?

Jsou to jen dozvuky zlaté doby demokracie, která se již několik desetiletí propadá do hluboké krize právě kvůli patolízalství. Proč v demokracii nepokračovat? Proč nepokračovat ve vyspívání civilizace? Musíme stát za pravdou a snažit se ji popularizovat lidem, je to jediná šance, musíme lidi naučit rozlišit lež. Musíme se o to snažit, protože nemáme na výběr, buď to, nebo jako civilizace skončíme, kde jednotlivec má svá nezcizitelná práva, skončíme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *