Osud demokracie?

Při studiu historie se dříve nebo později setkáme s tím, že se neustále opakují určité fáze vývoje. Na počátku je despotický monarchismus, poté se moc koncentrovaná v panovníkovi rozváže a nastává mnohem svobodnější éra demokracie. Je to doba velkého pokroku ve všech oblastech, i v těch vědecko-technických. Poté následuje počátek úpadku. Začínají se objevovat lháři a úplatkáři, anti-liberálové (socialisté, agrárníci, populisté apod.), kteří jen neustále kritizují současný systém. Jejich snahami se systém opět hroutí v monarchismus, nebo totalitarismus.  Po krátkém období totalitarismu se svět hroutí na menší kousky, začíná období chaosu a nelidského bezpráví.

My se zajímejme o období úpadku demokracie, neboť je to v současnosti velmi potřebné téma. Tento cyklus se v menší, či větší míře opakoval ve všech zemích, o jejichž zřízeních víme, že se někdy vyvinuly v demokratické právní státy. Pro tento úpadek je typický vzrůst byrokracie. Počet úředníků nutně roste, když se ve vedoucích pozicích objevují lidé, kteří ze své zvrácenosti mají touhu po kontrole lidí (to psychologicky vyplývá z té neustálé kritiky). Kontrole učení, myšlení, svobodného projevu, dokonce i kontrole toho, co máte nakupovat, kontrole tržních cen. Byrokraté začínají být navíc privilegovaní nad ostatní, což má své nedozírně škodlivé následky.

Faktický počátek úpadku moderní demokracie začíná v momentě, když roste počet státních zaměstnanců. Politikové z veřejných financí, z daní, utvářejí pracovní místa, tváří se hrdinsky, jako by stát zvládl vše zařídit, že je schopný zajistit všeobecný blahobyt – a to je omyl. Jestli stát někomu chce něco dát, musí to jinému, např. skrze daně, vzít. To pak projde skrze korupci k lidem, kteří si myslí, že se o ně stát stará. Výsledkem je, že ty peníze někde nenávratně chybí. Pokud někomu práci dají, znamená to, že ji museli jinému vzít! Jedná se o celkovou spotřebu kapitálu, stát nevydělává, naprostá většina peněz, které stát investuje, se nevrací, mizí.

Dále bychom si měli uvědomit, jak nereálné jsou sliby (socialistů) takových antiliberálních politik. Nemůžete přeci slíbit vysoké ceny prodejcům obilí a nízké ceny pečiva v pekárnách. Je to hloupost, stát se staví do role směšného supermana, který dokáže všechno. Ve skutečnosti jen plýtvá bez smyslu veřejnými prostředky a je nucen zvyšovat daně lidem.

Zkoumáním těchto procesů, geniální ekonom minulého století, Ludwig von Misses, prokázal, že snahy státu vše zařídit vedou ke skutečné chudobě národa. Politicky to má ten význam, že státní zaměstnanci, kteří si tuto skutečnost většinou neuvědomují, volí ty politiky, kteří zvyšují výdaje pro státní podniky a úřady a taky se zvyšuje celkový počet státních zaměstnanců. Objevují se nám zde placení voliči, kteří nejsou schopní volit politické strany nezávisle, protože jsou závislí na financích těch, kteří je nedbale nabízejí. Čerpají se do fatálního nedostatku.

Víte lépe, než kdokoliv jiný, že peníze zkrátka jen tak na stromech nerostou. Rozpočet státu je v podstatě stejný, jako rozpočet rodiny, co do něj nedáte, to tam není. Významným symptomem tedy jsou zvýšené daně.

Ve starém Římě upadala demokracie tím, že si senátoři kupovali své hlasy za rozdávané pečivo. Není vám něco nápadného, pokud se podíváte na naši současnou scénu? Zajímají se o nás zahraniční média, vědí, že se u nás odehrává boj, píší o nás, že se nacházíme jen jedny volby od konce liberální demokracie.

Co mě ale daleko více překvapuje, je to, že lidé jsou tuto zkázu schopní přijmout tak pasivně. Jsme zahnání do kouta, a když je zahnáno do kouta jakékoliv zvíře, tak zaútočí! Je to velká výzva, se totalitarismu postavit, ještě nikdo nedokázal, jestli je možné takovýto zhoubný průběh zastavit. Je tu před námi velký příběh a každý příběh si žádá své hrdiny.

Uvízli jsme v jakési iluzi normálnosti, spousta toho, k čemu jsme dnešními úřady nuceni považujeme již za normální a vůbec si toho nevšímáme. Jenomže ono se to časem stupňuje, voda se vaří vaří, až se v ní někdo uvaří, my. Například v Anglii, kterou bychom jistě mohli před 1. sv. válkou nazvat nejsvobodnější zemí Evropy, by bylo veřejností považováno za skandální drzost, kdyby je úřady nutili pod výhrůžkami chodit na nějaké schůzky či návštěvy. Nedej bože, aby je ještě nutili poskytovat informace o své osobě, u nás je to běžné, pro angličany do nebe volající drzost. Nemají zde dokonce za povinnost mít nějaké průkazy totožnosti!  To si u nás již vůbec nedovedeme představit, protože zde, u nás, se člověk stává spíše přívěskem svých průkazů. Všechno to jsou pro nás samozřejmosti, normálnosti, kterých si nevšímáme a neprověřujeme je, nepochybujeme o nich a v tom se skrývá nebezpečí, měli bychom otevřít oči.

Nechci vidět svět v plamenech, jako někteří, kteří neustále vypočítavě na svět nadávají a neustále svalují vinu na někoho jiného. Je mi to, jako člověku odporné, mám zde lidi, které mám rád a i vy zde jistě máte lidi, které máte rádi. Nevím, jestli dokáži vyhrát, nebo ne, nemám o tom sebemenší tušení, jedno vím ale jistě, že pokud se chci považovat za morálního člověka se svědomím, budu se muset proti tomuto vývoji postavit na odpor. Jsem člověk a člověk může mít svůj osud, ve svých rukou. Může ho ovlivnit, změnit, přetvořit.

Veřejné finance mají být využity především k ochraně práv lidí, bezpečnosti a zdraví! Jestli tomu tak není, tak s ochranou práv, bezpečností a svého zdraví nepočítejte!

To již není žádná legrace, poněvadž jsme analyticky již přešli bod, kdy v minulosti za obdobných podmínek by již normálně vznikla válka.

Zdá se, že jediným východiskem je informovanost veřejnost, že neliberální politiky privilegií, jako je například socialismus, vedou ke zkáze. I když se chlubí s dočasnými výhodami, které poskytli, zatajili, co na úkor toho museli obětovat! Jejich zásahy vždy vedou k závažným protismyslným důsledkům v ekonomice celého národa. Podporovat je, to je jako prodat svou budoucnost a budoucnost našich potomků ďáblu. Doplatí na to úplně všichni i ti, co si mysleli, že u socialistů naleznou chléb a hry. Tyto antiliberální politiky v podstatě opisují model monarchismu, a i když např. socialisté odsuzují despotické aristokraty, boháče a patolízají tzv. „obyčejného člověka“, samy se ale aristokraty stávají. Antiliberální politiky nejsou ničím jiným, než jinou cestou k despotickému centralizovanému vedení, vedou k monarchismu, aristokratickému vedení.

Snad všichni socialističtí vůdci původně byli chudí a během chvíle nepoměrně zbohatli, díky přízni lidu. Najednou žili v nesrovnatelném přepychu, se kterým se chvástali před druhými. Privilegování byrokracie v totalitních systémech je logická – úředníci totiž musí zpravidla dodržovat pravidla, předpisy. Nemají tak skoro žádnou vůli v rozhodování, vše je vůle státu (legislativy, diktátora). Úřednictvo je tak dokonalým nástrojem k ovládání a kontrolování lidské společnosti. Růst byrokracie mimo své obvyklé oblasti, jako bezpečnosti, vede ke kruté nesvobodě, tvrdému konzervatismu. Je nástrojem k udržení totalitní, despotické moci. Tímto se zastavuje veškerý pokrok, který je pro demokracii příznačný, pokud je možné jen to, co je schváleno předpisem.

Úřednictvu se zpravidla nelíbí nové věci, inovace. Musí dodržovat předpisy. Předpisy jsou však vydávány na základě toho, co je již známé. Zákonodárci, nebo zákonodárcům však nemohou být známé budoucí vědecké, či technické objevy!!! Proto je problém, když úředníci obsazují vysoké pozice kdekoliv v ekonomické a či podobné sféře. Dojde ke značnému utlumení vývoje, výzkumu a pokroku, což bude mít závažný následek – jako civilizace zkolabujeme! Již dnes začínáme pociťovat nárůst nedostatků v důsledku onoho hloupého konzervatismu.

Kdyby se v minulosti neobjevila technická revoluce v zemědělství, populace by nadále vymírala hlady, v moderní Evropě však, díky Bohu, se již nic takového neděje, ale to je možné jen díky technickému vývoji! Pokud se přestaneme vyvíjet, nastane chudoba, nastane brutální nedostatek čehokoliv, což nevyhnutelně vede k násilným konfliktům a poté k nekontrolovatelnému chaosu. Jak vidíme, celý ten cyklus je shodný s tím, co jsem psal v prvním odstavci. Z člověka se opět stane lovená zvěř.

Privilegovanost byrokracie, která je důsledkem antiliberálních politik bere lidem naději, bere jim motivaci. Bez těchto prvků není dobrodruhů, objevitelů a ani vynálezců. Pokud budeme mít zákonem zakázáno riskovat, překonávat nějaké limity, objevovat sami sebe, tak se zastavíme a pak nás snadno smete jakákoliv malá bouře. Génius, který může v mnohém člověku napomoci novými prostředky, se v byrokraticky vedeném světě stává marným, protože své zázračné myšlenky nesmí realizovat, má předpisy svázané ruce! Kolikrát chtěl člověk něco podniknout a nemohl, protože mu v tom zabránila nepřehledně tupá změť papírů a formulářů!

Takováto informovanost veřejnosti se počíná z iniciativ jednotlivců a probudit jednotlivce k iniciativě, i to je jeden z podstatných motivů Global generation. Musíme přeci vědět, že prodávat tak snadno budoucnost jak nás, tak našich dětí, není správné.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *