Óda na kapitalismus

Tento článek bude prvním přímým vyjádřením postoje Global generation ke kapitalismu, avšak prozatím zevrubným. Bude to jen letmý pohled na kapitalistický „řád“ a jeho tržní prostředí. V našich končinách je slovo kapitalismus až přímo démonizováno, když se řekne slovo „kapitalista“, obyčejnému člověku se naježí chlupy na kůži a v myšlenkách má před sebou temnou postavu, oligarchu, který má vypěstované své pohodlí díky práci, krvi a potu tisíců jiných lidí. Povím vám jedno, a o tom bude zároveň celý tento článek – toto není kapitalismus. Vnímání kapitalismu tímto způsobem je krutý omyl, který nás v mnohém vzdaluje od toho, co bychom si skutečně přáli.

Na prvním místě je asi nutné říct, že liberálně-kapitalistická ideologie se naprosto nesnáší se zaváděním jakýchkoliv privilegií! Kapitalisté nejsou v kapitalismu lidmi, kteří by měli moc díky svému kapitálu, to je důležité si uvědomit. Úspěšný kapitalista, je ten kapitalista, který dokáže správně vyhodnotit situaci na trhu, správně vytvořit a prodávat něco, co by lidé chtěli, či to, co již chtějí – tedy pokrýt poptávku. Když si této mezery nevšímá v tento moment nikdo, kromě něho, jedná se o příležitost. Ale kdo utváří poptávku, odkud se bere? To je ta správná otázka!!!

Poptávku utvářejí lidé, kteří si myslí, že něco potřebují, nebo něco chtějí. A úspěšný kapitalista je ten, kdo těmto lidem slouží, ano, slouží! Pokud nebude naplňovat poptávku a nebude dodržovat určitý etický kodex obchodníka, nemůže být úspěšný a na trhu skončí, zmizí, zkrachuje. V kapitalismu je na prvním místě zákazník. V kapitalismu je zákazník pánem a ne obráceně.

Je tu ještě jedna zajímavost, měli bychom si uvědomit ještě jednu věc, a to tu, že v kapitalismu zaměstnanec rovná se zákazník. Lidé, kteří vyrábějí produkty, jsou zároveň lidmi, kteří produkty kupují. Zde vznikají jisté důležité předpoklady o cenových hladinách, co se týče ohodnocení práce a zároveň i cen produktů. Musí zde nastat nějaká rovnováha, pokud se tu někdo bude snažit získat více za méně, dopadne vlastní vinou špatně. To je na kapitalismu právě to úžasné, že to je systém, ve kterém je viník vždycky jasný, zde lze všechno spočítat, nelze jen tak bez důkazu na někoho hodit vinu. Zpět k rovnováze, zákazník musí mít adekvátní plat k tomu, aby mohl nakupovat (a tedy podle uvedeného principu ekvivalence musí mít přiměřeně odpovídající mzdu jakožto zaměstnanec).

Musí mít představu o svém životním standardu, kolik ho bude stát a podle toho volit zaměstnání a nároky na něj. To je pro člověka jako takového základní premisou v kapitalismu, pokud neumí říci svou cenu práce, tak tu máme přinejmenším co dočinění s psychologickým komplexem méněcennosti. Jen pro zajímavost, kapitalismus, o kterém se zde bavíme, je těžké realizovat a prosadit právě kvůli psychickým a psychiatrickým poruchám osobnosti a duše, dalšími, neméně závažnými jsou různé neurózy v popředí s neurastenickým syndromem. Zpět k cenám práce, to o čem se bavíme, je vlastně něco jako proces utváření minimální mzdy na trhu. Pojem minimální mzda je však předpis vydaný vládou a nemusí mít bezohledně se skutečným stavem na trhu nic společného. „Minimální“ mzdě, která je dána trhem se říká statická mzda.

Ta statická mzda je výsledkem komunikace obou stran, jak zaměstnanců, tak podnikatelů. Věřím, že mnoho z vás zde namítne, že se o tom s námi vůbec nemusí vybavovat, tu máš takovou mzdu, ber, nebo zmiz a hladověj. Rád bych upozornil na jedno, nežijeme s kapitalismu, systém, který teď momentálně převládá, skoro po celém světě, to je intervencionismus. Intervencionismus má do kapitalismu daleko, pravidelně omezuje práva soukromého vlastnictví, a tím vytváří prostředí pro trh s privilegovanými objekty, což je, jak již bylo psáno, v kapitalismu nanejvýše nepřípustné! Jsou li někteří „podnikatelé“ privilegování, pak se s vámi skutečně vybavovat jako s lidskou bytostí nemusí.

Pojďme se o tom pobavit ještě trochu více, proč by se měl s vámi o tom potenciální zaměstnavatel vůbec bavit? Odpověď je snadná, kdo není na trhu solidární, končí, nevyrábí, krachuje. Sám sobě škodí, viník se sám sebe odsuzuje, nemá na koho shodit vinu a není ani žádný způsob kterým by to šlo. Podnikatel v prvé řadě chce, aby mu podnik fungoval, aby vyráběl, či prodával, bez zaměstnanců, správně ohodnocených, ten podnik zkrátka nerozjede, nebude rentabilní. Celý trh je jeden celek, když se někdo bude snažit své služby nadhodnotit, nebo své výplaty zaměstnancům podhodnotit, vždy se to někde projeví jako problém, jako zlo, které se dříve nebo později svému původci vrátí. Ceny produktů v obchodech a mzdová ohodnocení zaměstnanců musí být v přibližné hladině tak, aby na ně běžný člověk mohl dosáhnout. Nebavíme se však o luxusním zboží.

Luxus ve světě hraje důležitou roli, vezměme si jeden novodobý příklad – mobilní telefony. Ještě před třiceti lety to byla luxusní záležitost pro bohaté, byli nadšení, chlubili se s tím ostatním, co že to nevlastní. Luxus je v podstatě takovým předvojem poptávky, určuje do jisté míry budoucí směr trhu. Postupem času, jak se výrobní techniky mobilních telefonů zdokonalovaly a zrychlovaly, tak pak také šly jejich ceny dolů a dnes si je může dovolit každý. To je jednou z charakteristik kapitalismu v minulých dobách, že to, co bylo přístupné dříve jen králům a šlechticům, kapitalismus snesl z výšin i k obyčejnému dělníkovi. Skutečně, porovnali-li bychom pohodlí vysoce postaveného šlechtice z konce 17. století a dělníka žijícího ve Velké Británii v 19. století, bylo by to buď na podobné úrovni, nebo by si to s ním ten šlechtic ještě rád vyměnil.

Vraťme se zpět k procesu zdokonalování výroby. Luxus se už tak nějak lehce podílí na utváření poptávky v trhu po onom „nedosažitelném“ zboží. Pro podnikatele, je velmi motivující, proces výroby zjednodušit a zmodernizovat, protože ví, že pokud to dokáže, bude na něho čekat hromada zakázek, je daleko výnosnější prodat několik produktů mnoha a mnoha lidem, než jen zkrátka prodávat produkt jen několika vybraným lidem. To jsou základní principy trhu, a kdyby na ně lidé nezapomínali, žilo by se hned lépe.

V kapitalismu je nesmírně důležitá ještě jedna věc – svoboda pohybu, možnost volby. Uvedeme si opět příklad, kdy si hledáme zaměstnání. Dalším důvodem, proč v kapitalismu musí s námi podnikatelé komunikovat mzdy, je ten, že mi můžeme vždycky jít jinam. To je důležité si uvědomit, není to tak, že když se nepohodneme, tak náš život končí, a proto se musíme každému snažit vyjít vstříc na úkor svým představ. V kapitalistickém trhu je naprosto samozřejmé to, že každý má svou cestu a to musíme respektovat. Současné byrokratické pasti, kdy musíte čekat tři měsíce, než uplyne výpovědní lhůta, a ještě k tomu musíte udávat důvody, proč chcete zaměstnání opustit – to je naprosto skandální! To s kapitalismem opět nemá nic společného. Pokud si uvědomíte, že vždy můžete jít jinam a pokud politické zřízení v dané zemi zrovna nelikviduje podnikatelské prostření, tak pak zaměstnavatel musí vědět, že s vámi o mzdě musí vyjednávat.

Co se týče toho politického zřízení, zde se nachází osudová pasáž. V našem intervencionistickém zřízení se opakují a stupňují zásahy do soukromého vlastnictví, nepřímo a pomalu, tak aby si toho nikdo příliš nevšímal. Potíž je v tom, že pokud to takto bude pokračovat dál a dál, bude podnikatelů ubývat, to podnikání, jako činnost zkrátka nebude udržitelné, což má za následek jedno – omezení svobody pohybu v trhu. Čím méně podnikatelů je, tím méně možností potenciální zaměstnanec má a tím více bude muset být ochotný vyjít vstříc masivnějším podnikatelům, na úkor svých představ o podmínkách zaměstnání. Čím méně podnikatelů bude, tím horší budou vztahy mezi podnikateli, co se ještě drží a stávajícími zaměstnanci – zaměstnanec se stává otrokem, nemůže přejít jinam, nemá kam. Šikana se může stupňovat, ale zlu se nevyhnete. To jsou ty nelidské důsledky politiky 3. cesty – intervencionismu.

Kapitalismus je těsně spjat s liberalismem 18. a 19. století. Oba proudy vycházejí z ekonomie a sociologie jakožto čistých teoretických exaktních věd. Všechny ostatní proudy jako je socialismus, agrárnictví a podobně, jsou neproveditelné, nevychází z exaktního poznání reality, obzvláště socialismus vznikl na základě pseudohumánní kritiky liberalismu, aniž by uměli navrhovat své řešení. Vycházeli z kritiky a nikoliv z vědeckého poznání reálného světa.

Kapitalismus je ekonomickým modelem, který nám má pomoci reálně, vztahově spolupracovat mezi sebou navzájem ve společnosti a zároveň nám může pomoci koexistovat, jako společnosti se skutečnou fyzikální realitou.

Je nesmírně důležité, abychom se zbavili socialistických bludů, které se tváří na pohled hřejivě a lidsky, avšak ve výsledku za nimi stojí zlo, a smířili se s realitou a jednali podle toho.

Kapitalismus není méně lidský, vždyť úplně vymýtil hladomory, které byly na denním pořádku, přestaly umírat děti hladem a populace během chvíle zdvojnásobila (má na svědomí rozkvět průmyslové revoluce).

Kapitalismus je opravdový, je popisem skutečnosti, která nelze změnit, můžeme na ni ale tvrdě narazit.

Veškeré intervencionistické zásahy do volného trhu nemohou skončit jinak, než propadem a neštěstím. Veškerý zásah, manipulace s cenami, minimálními mzdami, vnucování různých opatření a podobně, je to zlo, kdo nerespektuje cenové hladiny v trhu, ať už stát, nebo kdokoliv jiný, narazí a zaplatí za to, bohužel, v případě státu za to doplácejí občané. To co občané dělají, proč vlastně platí tak vysoké daně za sociálně-demokratických, populistických a socialistických vlád, pravým důvodem je to, že platí ze svých peněz za diletantské chyby intervencionistů. Zkrátka a jednoduše násilné porušování posvátného pravidla soukromého vlastnictví (což například diktování cen produktů jednoznačně představuje) se projeví porušením soukromého vlastnictví občanů v podobě zvýšených daní.

To by bylo prozatím, na takový lehký úvod o kapitalismu vše. Budeme se těmito tématy zabývat v budoucích článcích. Je to v životě hrozně krásná chvíle, uvědomit si, že někdy to, proti čemu oddaně bojujeme, může být právě tím, co potřebujeme. Osobně jsem býval dříve socialistou, ale postupně mi poznávání skutečné fyzikální reality, okolo nás, pročistilo mysl a vyvrátilo iluze (které jsou se socialismem spojené), najednou se ukázalo, že všechno může být jinak. Přirovnal bych to asi takto:

„Představme si velké moře, představme si, že toto moře symbolizuje trh, to co se mezi lidmi děje, jejich vztahy i způsob existence s hmotným neživým světem. V tomto moři funguje vše perfektně, aniž by se to někdo snažil řídit, vše je navzájem v rovnováze, jen občas se zvedne nějaká vlnka. Podobné je to i s trhem, nejideálnější stav je to, když je relativní klid, všechno jde svým tempem, jen občas se nějaké ceny vyšoupnou mírně nahoru, jiné dolů, ale to není žádný důvod k panice. Pokud začneme panikařit, vzniká problém, pokud se budeme snažit vlastním úsilím výkyvy cen ovlivnit, problém se rozroste a bude rozrůstat při dalších snahách o řešení problému. Pokud moře vtěsnáme do nějaké přehrady, protože se nám to zdá užitečné, tak dříve nebo později se ta přehrada protrhne a u toho nikdo být nechce, tam čeká neštěstí. Vzniká určitý potenciál skrytý v povaze reality, která se brání spoutání do nějakého řádu. Tento nadbytečný potenciál je tím větší, čím více se danou věc snažíme ovládnout. Tohle představuje státní zásah, snahu o řízení trhu – ale veškerá snaha o řízení trhu musí skončit nezdarem, zde není východiska, to je povaha reality a my se ne a ne poučit.“ – To se pak platí vysoké daně jedna báseň.

Kapitalistický popis reality je svým způsobem stejně nekompromisní popis reality, jako je tomu u Newtonovy teorie gravitace, když vyskočíte z okna, nečekejte jiný výsledek, než ten, který Newton předvídá – spadnete. A z čím vyšší výše skočíte, tím tvrdší dopad očekávejte. Stejné je to s intervencemi do trhu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *