Historie z pohledu Global generation

Budeme-li se bavit o historii, budeme mít na mysli převážně moderní historií od sklonku 17. století. Jedinou možnou paralelou mezi touto moderní historií je již jen období antiky, o kterém se na Global generation také zmiňuji. V tomto článku však půjde o unikátně ucelený pohled na moderní dějiny.

To co skutečně významně utváří naše dějiny, jsou dvě zásadní věci – psychologie a politika. To, jakým způsobem je společenství vedeno, ať už je to rodina, firma, nebo stát, závisí na tom, jestli jedinci tohoto společenství trpí méněcenností, a neurózami. Podle toho je vedení buďto levicové, nebo pravicové.

Pokud se člověk neustále porovnává, soupeří, přebírá záměry někoho jiného, nebo něčeho jiného, to je projev méněcennosti, který může přejít k neurotické poruše. Hledá řešení svých problémů někde jinde, vlastní zodpovědnost odmítá, vždy se nachází v roli oběti, která činí podmanivé nároky na okolí. Žijí ve vnitřní představě hlubokého ohrožení a pocitu bezmoci. Obviňuje druhé z neschopnosti a za to, že jsou jiní a že chtějí dělat věci po svém, přitom on sám ví idealisticky nejlépe, jak to vše zařídit. Vždy apeluje na to, aby se o vše postaral někdo jiný. Velký paradox tu zde je ten, že spouštěčem této poruchy je vlastní pocit viny, převážně pocit, že nesplňuje nějaké standarty, pak cítí, že to musí napravit. Neumí hodnotit sám sebe, protože odmítá vidět svou nedokonalost, vyžaduje soud někoho jiného. Komplexu viny a méněcennosti se speciálně věnuji v jiných článcích.

Člověk, který není méněcenností tolik zasažen, si je spíše vědom sám sebe, svých činů a své zodpovědnosti. Své pohyby ve vztazích nemá zdaleka tak exterminované, jako neurotik. Nesrovnává se, usiluje o vlastní rozvoj a tím, aniž by to vědomě dělal, přispívá nezaměnitelným přínosem do fondu různorodosti produktů a služeb, což je nutné pro bohatě všestrannou funkci společenství. Díky tomu, že si uvědomuje sám sebe, nemá potřebu se shlukovat nutně v davech, pokud to není v jeho zájmu. Přemýšlí o sobě jako jednotlivci, nikoliv jako o nezbytném šroubku ve větším stroji, který se musí vždy, za každou cenu podvolit ve prospěch kolektivu pod tíhou viny, kterou necítí, ale mohou ji mu neurotici (přívrženci daného společenství) vnucovat, aby se zařadil. Je imunní vůči přebírání viny za chyby někoho jiného. Pravicová ideologie se v souvislosti s tím, nesnáší s ukládáním takřka jakýchkoliv povinností, vyjma placení daní.

To jsou dva nejhlavnější typy lidí. Můžeme se ptát, co bylo dříve, jestli neuróza která určuje styl vedení (politiku), nebo jestli styl vedení způsobuje neurózu. Myslím, že je to otázka typu „Vejce nebo slepice?“, bylo by krásné to zjistit, ale myslím, že to asi již nikdy nezjistíme. Neuróza je klíčovou záležitostí v chápání politiky a historie vůbec, není náhodou, že v několika zemích a i v dobách minulých byla diagnóza neurózy stanovena jako politicky nezákonnou. Je zde jeden fakt, neurotici bývají horlivými příznivci radikální levice.

Vyznačují se silnou potřebou maniakálně řídit situaci. Vytrhnou přírodu a svět z jeho přirozených drah a snaží se vše změnit a udělat tak, jak si mylně myslí, že je to správné. Kdo si dovolí s nimi nesouhlasit, je obviněn přinejmenším za blázna. Všichni musí souhlasit, není zde místo pro individualitu. Levice se také vyznačuje nepřiměřeným vlastněním moci ve všech oblastech pro menší počet lidí, což má za následek, nekontrolovatelnou korupci (nutnost zvyšovat daně) a silnou polarizaci mezi privilegovanými a chudými. To vše je cenou za odevzdání osobní odpovědnosti do rukou vedoucích, kteří se o mnohé starají, avšak s mnohem menší účinností, než kdyby se o to lidé starali sami. Je tu jeden nezpochybnitelný fakt – odevzdáváte-li zodpovědnost, odevzdáváte také své svobody a právo na ně.

Pravice naopak umožňuje individuální myšlení, omezuje činnost státu výhradně na zajištění bezpečnosti a díky tomu je také o bezpečnost spolehlivě postaráno. Nezabývá se věcmi, které mohou bez problému lidé dělat sami a to jim také umožňuje, aby se toho chopili. Díky tomu, že individuální smýšlení, je respektováno je vědecký a technický pokrok nesrovnatelně širší a silnější. Tomu také odpovídá osvícenská doba, kdy začal Evropu ovlivňovat klasický liberalismus, což je pravicová ideologie. Většina převratných principů, na kterých dnes budujeme pohodlí života je výdobytkem právě období liberalismu. Dlouhodobější vláda pravice se vyznačuje nebývalým rozšířením různých služeb, které do té doby třeba vůbec neexistovaly a hodně znatelným růstem střední třídy. V důsledku toho si může pravicový systém dovolit nižší daně, protože příčiny korupce zde nejsou tak zjevné, protože se o vše starají lidé, nemusí stát vynakládat mnoho financí na udržování a provoz úřadů. Vše, co stát ke své funkci potřebuje, dostává, neboť lidé nakupují a prodávají v mnohem větších objemech. Není zapotřebí nerovných daní, nebo je zvyšovat.

Tyto dva proudy se však v průběhu historie střídají. Proč, když podle všeho pravicový systém má mnohem více výhod? Jednak to bude tím, že neurotiků je velmi mnoho a také za tím stojí různé ekonomické krize a války, či její hrozba. Je zde jakýsi cyklus, který se neustále opakuje. Pojďme si ho projít.

Představme si zemi, ve které vládne levice, neptejte se proč, je to prostě náš výchozí bod. Po nějaké době, dejme tomu 50 letech si občané v této zemi začínají uvědomovat, že jim levicový systém brání v nabytí svobod, nemohou volně podnikat, mají velmi velký problém realizovat své nápady přes příšerně přebujelou byrokracii. Lidé spíše vzdají prosazování svých snů a myšlenek, protože se jednak bojí, že si je vláda upíše nějakou smlouvou, nebo zkrátka nemají vůli na to, aby se doprošovali od úředníků nějakého povolení. V tomto momentě vstupují na scénu politici, kteří nabízí změnu v podobě radikálního uvolnění systému ve prospěch individuí.

Toto období bychom mohli nazvat obdobím populismu, takovým politikem byl v anglické historii John Wilkes. Aktivně vystupoval vůči stávajícím konzervativním elitám ve prospěch rozšíření práv všech lidí. Stál za snížením daní a zrovnoprávňováním. Chtěl lidi přizvat do procesu politického rozhodování. To se netýkalo jen lidí, jako jednotlivců, ale i členských států britského impéria, vše se to týká snah okolo předání práv rozhodovat sám nad sebou. Wilkes usiloval o autonomii pro americké kolonie, vliv konzervativců však byl ještě bohužel stále velký. Přesto jeho snažení se setkalo s velkými úspěchy a stal se nejslavnějším mužem Londýna.

V tomto období, kdy si lidé uvědomují, že potřebují svobodu, aby mohli aktivně tvořit své cíle, které si sami zadali, si lidé zvolí své pravicové zástupce. Takto funguje nerušeně až do doby, kdy se objeví hrozba, nebo krize. Nastává druhá vlna populismu, tentokrát je příznivá pro levici. Na rétoriku, která apeluje na povinnost bránit zemi, nebo změnit nějaký kritický stav se chytají právě neurotici jako včely na med, jednak obviňují část populace za daný problém a jednak se cítí vinní oni sami, a díky tomu jsou schopní se tak lehce vzdát svých práv ve prospěch někoho, populisty, který říká, že za ně vše zařídí a o vše se postará. Tak se soustřeďuje moc nad mnohým v levicové menšině. Tak získává stát vliv na to, na co by vliv mít absolutně neměl.

Přitom by to vůbec nebylo potřeba, žádné povinnosti nejsou potřeba, pokud máte co nabídnout na oplátku. Pravicově smýšlející si je vědom své zodpovědnosti, a pokud mu země dala právo vybudovat své sídlo, vystavět svůj podnik, zkrátka tvořit své, tak bude snad sám pro tu zemi chtít je dobré. Pokud budete někomu cokoliv nařizovat jako povinnost, bude to dělat nerad a velmi neefektivně a bude plýtvat státními prostředky. Buď člověk není motivován a tedy nechce se mu (proč by chtěl, když mu někdo úředně zakazuje právo na duši), koná jen tolik, aby nedostal ránu, nebo prostředky (získané vynuceným znárodňováním a zvyšováním daní), které mají pomoci obnovení přirozeného stavu,  se ztrácí v záhadném bludišti byrokracie a jejího úřednictva (korupce). Obecně snaha kontrolovat situaci nikdy nikam nevede, je to blud neurotiků, který problémy neřeší, ale přidává navrch mnohem více problémů.

Tento cyklus se skutečně odehrává, když se podíváte na sérii voleb například v USA, kde volby již mají delší tradici, vždy levice přebírá vedení v případě nějaké krize.

Ohledně populismu je toho hodně ještě nevyjasněného, ale já argumentuji, že jsou dva typy: pro-levicový a pro-pravicový. Během vzestupu pro-levicové populistické vlny se děje však ještě něco zvláštního, co analýzu situace výrazně ztěžuje. Je to falzifikace historie a pojmů. Tento proces je postaven právě na manipulaci skrze pocit viny, popsal podrobně jsem to v tomto článku: Vinna je iluzí…  (osobní blog).

Uvedu jeden příklad. Když se ve vzduchu, na konci 19. století objevil závan 1. sv. války, ujali se moci v Evropě socialisté (socialismus je levicová ideologie). Dostali se k moci díky tomu, že kritizovaly klasické liberály, aniž by navrhovali nějaké řešení. A svými postoji pak válku přímo přivolali, urychlili to v ještě ničivější a rychlejší konflikt, než bylo nezbytně nutné. Co chci ale skutečně říci, že potom si tito socialisté začali říkat liberálové!!! Podotýkám, že mi není úplně jasné proč, když liberály zároveň kritizovali. Levicoví lidé se tváří, že jsou pravicí, ale pravicí ve skutečnosti nejsou, ale lid je tak považuje, za pravici (i když pravicí skutečně nejsou!). Příkladem v našich podmínkách je Babišovo ANO, jsou to pro-levicoví populisti, jejich nařízení mají prokazatelně levicový charakter, ale obyčejní lidé ANO považují za pravicové hnutí.

Podle mé intuice, se vysvětlení skrývá v samotné podstatě neurózy, jejíž jednou z charakteristik je přehnaná reakce na podměty. Základní vlastností jakéhokoliv společenství je tendence se jakkoliv udržet, to také vysvětluje současný trend jak levicových, tak pravicových stran před volbami se stále více přibližovat k nějakému pomyslnému středu – směsi jak levicových, tak pravicových idejí – což je opravdu jen pomyslný – imaginární a tedy nereálný střed. V období voleb jsou sliby obou stran takřka k nerozeznání.

Dává to smysl? Nedává, ale tak to už v politice bývá. Společenství nemají individuální záměry, proto tyto tendence nelze logicky vystihnout, dělají jen dvoje věci – snaží se nabírat přívržence a upevňují mezi nimi vazby, aby se udrželo.

Společenství pravicových politiků by se v důsledku tohoto chování, jakéhokoliv společenství, mělo skládat výhradně jen z těch lidí, kteří vyznávají stejné metody a cíle, jinak by tam jediný z nich (který má jiné vize) neměl co dělat. Ve společenství levicových politiků to bude většinou tak, že vás budou přesvědčovat aby jste přistoupili a  zůstali i za cenu ztráty individuálních názorů. Pokud se i přesto vaše svědomí bude vzpírat, budete odsouzen za neschopného.

V důsledku těchto spontánně vyvolaných falzifikací bychom si měli vážně dávat velký pozor na to, kdo je skutečně pro-pravicovým, nebo pro-levicovým populistou. A vůbec, kdo představuje skutečnou levici a skutečnou pravici. Jak se říká, podle ovoce poznáš. Musím poznamenat, že v vlády ODS v ČR (ČSR) po roce 1989 byly spíše umírněně socialistické.

Před úplným závěrem si ujasněme ještě jednu věc. Kde se vlastně vzaly pojmy levice a pravice? Vzniklo to ve francouzském revolučním období, pravicí byla označena šlechta a král, levicí poddanský stav. Vzhledem k dnešním systémům je takové označení hodně nešťastné, protože stav krále – monarchy a šlechty je spíše levice v dnešním pojetí toho, co levice skutečně představuje. Privilegování moci a soustředění moci do nějaké malé množiny je vždy signaturou levice. Levice a její příznivci volají po pevném vedení, protože je na to navyklá z dob despotického monarchismu.

Teď, když víme, jak se k historii našeho lidského společenství postavit, budou přibývat další články, ten další bude o analýze současnosti vyspělého světa při pohledu z paralely minulosti. Díky tomuto novému přístupu lze vysvětlit vzestup Napoleona, Hitlera, Lenina, Stalina, Castra, vše, co se při pohledu na historii zdá, že to nedává smysl, všechny konflikty. Ale i úžasné věci, pro které také ten rozum nemá vysvětlení, ale stojí za to se mezi nimi pozastavit. Vlaky, automobily, letadla počítače, telekomunikace a v neposlední řadě i cesty do vesmíru!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *