Definice pravdy a pluralita světa

Na světě je poměrně docela dost lidí, kteří hledají něco, podle čeho se řídí všechno. Máme zde různé skupiny, náboženské, vědecké i nevědecké. V každé z nich jsou podskupiny. U náboženství jsou to například křesťané, budhisté, muslimové atd. Ve vědě, jako fyzice to jsou klasičtí mechanici, kvantoví mechanici a relativisti. Ve vědě jakožto matematice to mohou být algebraici a geometři. A tak dále, s takovýmto větvením lidí, podle vyznávaných ideologií bychom mohli pokračovat skoro donekonečna.

Podstatné je, že si všichni myslí, že mají pravdu. Skoro všechny tyto skupiny lidí mají jedno společné – jsou spolu v konfliktu, jen matematici a algebraici se už nějaké to století vzájemně respektují. Jednou mne napadlo se zeptat, co je to vlastně pravda? O tomto tématu již byl napsán článek Nebezpečná definice pravdy, zde si to jen srozumitelněji popíšeme. Napadlo mne kdysi troufale pochybovat o existenci něčeho takového – co když pravda neexistuje a je to jen tradičně předávaný ideál?

Namítnete mi, že pokud mám nějaké tvrzení, je buďto správné, nebo špatné. Háček je v tom, že se najde tisíc lidí, kteří budou říkat, že je špatné a dalších tisíc, že je správné. To mne přivádí k další otázce co když mé tvrzení je špatné, či správné na základě toho, jak se díváme na svět? Co když neexistuje pravda objektivní, ale jen pravda subjektivní – to již tvrdil Karel Čapek.

My lidé jsme si navykli na existenci absolutní pravdy a je to pro nás hodně přitažené za vlasy, když teď přemýšlíme nad tím, že možná nic takového neexistuje. Vypadá to jako bychom slovem „pravda“ označovali něco, co bychom si tu strašně toužebně přáli, ale je to jen smyšlenka, která v naší přírodě neexistuje. Po zbytek článku místo slov pravda a lež, budeme spíše používat slovo argument.

Ukažme si praktický příklad. Ze světa fyziky mě asi nejvíce fascinují elektrony. Jsou to „volně“ dostupné částice, docela dobře měřitelné a ovlivňují snad vše okolo nás a disponují zároveň všemi podivnými vlastnostmi, které kvantová fyzika popisuje. Představme si dva fyziky, každý z nich podniká jiný druh experimentu s elektrony, liší se metodami. Snaží se zjistit, co že je to vlastně ten elektron. Své výsledky zaznamenají a setkají se spolu v jedné místnosti s těmito výsledky. Jeden vykřikne „Je to vlna!“, a druhý „Nikoliv, je to bod!“. Jenomže oba fyzici nikde neudělali chybu v měření a jejich výsledky mluví jasně, jenomže u každého jinak. Oba fyzici se rozejdou, a budou pokračovat v hledání důkazů pro svá tvrzení, v důsledku svých používaných metod nalézají další a další podpůrné objevy pro své argumenty. Znovu se sejdou a dopadne to stejně, jako předešle. Mají různá tvrzení, jenže oboje jsou pravdivá.

Co se týče lidského chování, následují dvě možnosti, buď se poperou a ten kdo zvítězí, má pravdu, nebo se budou respektovat a ono tajemno je povzbudí k hledání svých odpovědí. Pokud budete na území těch lidí, kteří věří, že částice hmoty jsou vlny a budete také říkat, že to jsou vlny, budete mít pravdu. Když budete na území, kde tvrdí opak a vy budete říkat totéž, opět bude prohlášeno, že máte pravdu.

A tak je to se vším, protože to je skutečná povaha reality, to jakým způsobem se na ní díváte, tímtéž stejným způsobem ji zároveň tvoříte a pak si říkáte, že máte pravdu. Ale jak jsme si již řekli, je to spíše argument. Nazvat něco pravdou, vzhledem k tomu, jak chápeme význam pravdy, je hodně zkreslující. To pak také v nás vyvolává bouřlivé emoce, které v minulosti byly vyhrocené až k náboženským válkám. Většina lidí i v současnosti bojují za svůj „pravdivý“ pohled, kdyby tak věděli, že „pravdu“ mají všichni. Jednoduše řečeno, iluze pravdy byla vytvořena, aby lidská společenství připravila jednotlivce o individuální vnímání světa.

Podívejme se opět na elektrony, ony skutečně jsou vlny a body zároveň, fyzikům nezbylo nic, než se s tím smířit – pravdu mají obě strany. Řekněme si něco více o jeho vlnové povaze. Povím vám něco vskutku kuriózního, elektron je jedna věc, která může být na dvou a více místech zároveň. Vlastně je na všech možných místech zároveň. Elektron se potenciálně může nacházet na nekonečně mnoha pozicích, tudíž máte i potenciálně nekonečně mnoho možností. A teď přichází na řadu jedna úžasná věc – když se pokusíte elektron pozorovat, nějak ho změřit, ze všech těch nekonečných možnosti se zhroutí do jedné – do bodu. Byl všude, ale svým pozorováním jste ho ovlivnili tak, že najednou, byl jen na jednom místě. Asi bych to nenazval jinak, než materializací reality.

Proces pozorování světa je zároveň i procesem, který tento svět utváří – to je skutečná povaha reality. A to co v této realitě vytvoříte, se pro vás bude jevit jako pravdivé, pro každého speciálně. Každá z těch výše uvedených skupin nachází důkazy pro svou vyznávanou ideologii, protože je vytváří, tím že si myslí, že svět takový je, jenže už netuší, že řekli světu, aby takový byl a proto ho tak pozorují. Obě strany vidí skutečnost, která se tváří pro každého jinak.

Existuje taková indiánská pověst. V době, kdy připlouvaly první koráby do Ameriky, viděl na vodě jeden ze šamanů jen nějakou neurčitou šmouhu, rozmazaný obraz, ale loď to nebyla. Bylo to tím, že vůbec takové lodě neznal, registroval jen přítomnost hmoty v tom daném, přibližném místě, jen že tam něco je, ale nevěděl co. Teprve až po několika dnech se mu rysy konstrukce lodí jakoby zjevily (skrze kyvadlo, energetickou podstatu, kterou jsem popisoval v předešlém článku) a když přizval vesničany, aby se na loď podívaly, neviděli ji, viděli to, co šaman na začátku, ale jakmile jim popsal, jak loď vypadá, uviděli ji jasně a zřetelně. Opět, to jak se na svět díváte, tak takový ho máte.

Jeden z důvodů, proč máme problém něco takového přijmout je to, že si skoro každý z nás prošel ať už psychickou, nebo fyzickou šikanou, nejčastěji ve škole. Když nejsou děti pod kontrolou, ujímá se vedení skupinky dětí kyvadlo a silou donutí ty jedince, kteří vidí svět odlišně, vidět ho stejně a chovat se stejně jako ti ostatní. Zde se nám vryl pod kůži význam jediné pravdy, a protože ji neznáme (ani nemůžeme znát), se snažíme neustále porovnávat s ostatními, abychom našli nějaké své místo. Nikdy to však nebude naše místo, protože své místo si musí každý vytvořit se svým jedinečným pohledem na svět (tedy popisným argumentem, který klidně můžete považovat za pravdivý).

Díky pochopení toho, že objektivní pravda neexistuje, budete mít v ruce silný prostředek k léčbě komplexu viny a méněcennosti, které do nás vsadila šikana. Pokud každý člověk se svým pohledem na svět ho zároveň tvoří, jaký smysl má porovnávat se s druhými a soudit je? Žádný, neboť realita každého z nás je rovnocenná. Máme naprostou svobodu v tom, jakou realitu si vytváříme, budete-li říkat, že svět je zkažený a plný zločinců, budete se setkávat s takovýmto světem, budete-li říkat, že svět je krásný a má vás rád, uvidíte, jak se jeho barvy zpestří a lidé okolo vás jsou šťastnější. Říkáte-li že svět je zlý a prožíváte to, hrajete roli oběti, tvoříte zlo, které pozorujete. Máme v tom naprostou svobodu, můžeme si vybírat. V momentě, kdy jsem pochopil, že i zlo je vlastně svobodnou volbou člověka a to i mou volbou, pokud budu chtít, pak skutečně nemá smysl se nijak poměřovat, nebo se nechat posuzovat, či soudit někoho jiného. Chcete se snad konfrontací s druhými ujistit o tom co zrovna děláte? Nic nemusíme ospravedlňovat! Jste tu jen vy a svět. Prostě jen jste!

Dám praktický příklad. Jednou jsem vyšel ven na ulici a objevila se jedna taková trochu kontroverzní situace. Naproti šel můj kamarád, kterého jsem dlouho neviděl, vždycky se s ním rád pobavím o zajímavostech a kousek vedle ležel opilý člověk, měl problémy udržet sebemenší balanc. Když jsem okolo něj procházel, cítil jsem, jak mi zbytek mé méněcennosti v duši našeptává, abych mu pomohl, ale pokračoval jsem dál, abych stihl prohodit pár slov s kamarádem. Věřím, že zde se hodně lidí pozastaví, protože si myslí, že jejich individuální přání nejsou tak důležitá, aby nepomohli komukoliv jinému.

Takový je člověk, který se staví do role oběti. Nevidím důvod, proč bych měl volit něco, co nechci a to dělají lidé často, a je to stěžejní důvod, proč nikdy šťastní nebudou. Musíte pochopit, že ten člověk se opil sám, je to jeho volba, jeho důvodem je jeho argument, že svět je špatný a nespravedlivý. Pokud bych mu pomohl, souhlasil bych s tím, byl bych v roli oběti špatného světa, nacházel bych důkaz, že svět se proti nám spikl a proto mu musím pomoci. Já nic takového však o světě netvrdím, jsem někdo úplně jiný, já si svůj svět umím vybírat. Jen dodám, že mě osobně, když jsem tato poznání začal praktikovat, se mi úplně vytratila chuť (vlastně i důvod) na alkohol, takže na tom něco je.

Každý má právo tvořit svůj svět a život v něm, to naprosto svobodně a proto nemá smysl svět druhého nějak posuzovat, natož do něj nějak zasahovat. Navíc, když soudíte, aktivně tvoříte svět, který nechcete. Každý soud je projevem vydržované negativní myšlenky v mysli.

Někteří, hlavně tradiční křesťané mají tu tendenci potlačovat sama sebe ve prospěch druhých, a to maximálně formou oběti, takto zacílí svůj smysl života. A hádejte proč? Protože jim někdo řekl, že jsou špatní, nevyhovují nějakému standartu, máte vinu, nebo jste hříšní. Proto se takto musí chovat, aby se mohli cítit dobře, měli čisté svědomí. Takové smýšlení je produktem komplexu viny a méněcennosti a tedy šikany. Když se řídíte soudem, neřídíte se svou vůlí.

Takto lze charakterizovat i jádro komunistické a socialistické ideologie. Všem nařizují vyznávání jedné pravdy, jediného skutečně „dobrého“ řádu, který zaštítí různými zákony – bičem, neuděláš-li to, nekoupíš-li to, nepomůžeš-li druhému, budeš potrestán! Každý zákon, každé pravidlo navíc představuje dávku agresivního násilí. Důvodem je slepé udržení stáda a tento proces začíná, jak již bylo řečeno, ve škole. Pro udržení ideje v daném společenství je nutné, aby žádný ze členů nevybočil se svým jednáním jinam a aby tuto ideu sdílel s ostatními, což se přesně děje třeba v situaci, když někomu pomáháte. Uvědomujete si ale, že takovýmto způsobem by se naprosto zastavil veškerý pokrok? I veškerá kvalitní tvůrčí činnost?

Vraťme se k tomu šamanovi, představte si, že jste jeden z těch vesničanů, co za ním jde a ptáte se ho, co v té vodě vidí. Nyní to ale poupravíme, místo lodě je tam svět. A tak se ho tedy ptáte, co tam je a jaké to je. On odpoví „Je tam svět, je nebezpečný a zlý, musíš být velmi opatrný!“. Takto se mi lidé chováme, pořád chceme po někom názor, znát nějaké tajemství, ale hergot i my máme přeci oči a mysl!

Nyní to udělejte znovu, ale neptejte se šamana, co vidíte vy? Co si myslíte? Co cítíte? Necítíte se krásně? Tak myslete na něco jiného! Musí to být o vás, já zde nechci tvořit společnost dalších bezduchých tvorů, zásadně vyžaduji, abyste nad sebou přemýšleli, jako nad někým výjimečným, nezávislým a svobodným! Tím si přeji, aby byl Global generation výjimečný, aby byl společností lidí, kteří si jsou vědomi sami sebe. Když začnete sami u sebe a zboříte vše, co jste dosud znali, najednou začne vše dávat smysl.

Pomoc musí chtít každý člověk sám, musí sám chtít vidět svět jinak, může ke mně přijít a sladit se. To je skutečně jediná cesta, jak pomoci – sladit se podle příkladu. Dokud nebude ani jeden z nás individuální, kde je skutečná pomoc, kterou někdo potřebuje? Nikde. Je pusto, protože v takovém světě obětí potřebuje pomoc každý.

Když myslíte na sebe a své dobro, svůj bohatý život, nejste sobečtí. Vůbec pojem „sobec“ je produktem soudu! Jedná se o neplatný škodlivý výrok, protože porušuje výše deklarovanou rovnocennost realit.

Už Kristus řekl (údajně): “Slepec přeci nemůže vést slepého, vždyť by oba spadli do jámy.“. Jedině člověk, který se cítí dobře, má svůj smysl života, ví, alespoň přibližně, co chce, nebo že něco chce, je schopný pomoci druhému člověku bez rizika, aniž by sám skončil jako někdo, kdo potřebuje pomoc.Vzpomenete si na případy, kdy jste se bavili o trablích kamaráda, chtěli jste mu pomoci, jenomže ta špatná nálada se zesílila a přešla na vás? To je přesně ono, čemu je potřeba se vyhnout.

Člověk, který se řídí těmito radami, nepřesvědčuje druhé o tom, že potřebují pomoc, nebo že mají udělat to či ono (to by se zakládalo na soudu), buď chce změnit svůj stav, nebo ne, my dále musíme pracovat na svém individuálním cíli a váš přítel, nechť se připojí a začne rovněž tvořit své. Může se tak naučit způsobům, jak si udržet duševní vyrovnanost a pak váš již potřebovat nebude. Není zde žádná závislost, buď chce sám, nebo ne. Vidíte – vůbec nemusíte vybočovat ze svého vlastního kurzu! Nemusíte potlačovat individuální tužby srdce, jestli chcete někomu pomoci.

Bič strachu zákona člověk nepotřebuje, stačí mu radost z tvoření, vytváření svého stále dokonalejšího já a stále lepšího světa. Prostá motivace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *