Stát jako nezbytná instituce násilí

Základem správné funkce společnosti je především bezpečí každého jednotlivce v ní, aby jednotlivci mohli navzájem kooperovat a poté existující právo vlastnit, čili soukromého vlastnictví. To jsou jakoby dvoje posvátná pravidla liberalismu. Liberalismus má přesné specifika pro stát, co to je a co vše má obhospodařovat.

Objeví-li se člověk, který se prostě rozhodne, nám z neznámého důvodu, škodit, musí být zastaven a přiměřeným způsobem zneškodněn. Zde asi nebude souhlasit několikero křesťanských moralistů, že vždy vše lze řešit v míru a bez násilí. To je zvrácený idealismus, když vám někdo unese syna, nebo dceru, protože chce výkupné, pak takový člověk musí být dopaden a potrestán, jinak bychom dali najevo, že s Boží benevolencí zločinnost tolerujeme a rostla by.

Je smutné, když čteme na internetu, od rádoby odborníků o tom, jak je liberalistická ideologie tolerantní vůči agresivnímu jednání. Rovnoprávnost je, dá se říci v liberalismu zákon, v celé té ochraně člověka před asociálním chování. Vaše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého a ten, kdo se tuto hranici rozhodne překročit, toho neúprosně liberální právo stíhá! Základem společenského soužití je snášenlivost.

Právě církve představují politickou moc s tendencí zařídit také pozemské věci tak, jak se jim jeví dobré. Liberalismus musí být nesnášenlivý, vůči nesnášenlivému chování, protože snášenlivé chování je cílem společenského vývoje. Církve se v tomto ohledu chovají tak trochu pokrytecky, na jednu stranu hlásají Kristovu lásku, ale ve skutečnosti jim nejde o nic jiného, než o přívržence a takto bojují s ostatními kulty o přízeň lidu. Především v minulosti kvůli tomuto docházelo k agresi, je nebezpečné, když si církev prosazuje vlastní pravidla bytí. Je to pokrytecké také z toho důvodu, že tam, kde jsou tyto církve a sekty v menšině, prozměnu ony žádají přinejmenším snášenlivost sami pro sebe. Je nesmírně důležité, aby lidé všech vyznání spolupracovali jako rovný s rovným.

Stát také musí chránit to, co vlastníte, včetně případných výrobních prostředků. Avšak v liberalismus jasně omezuje stát pouze na ochranu vlastnictví. Stát nesmí do něj žádným způsobem zasahovat, jestli to nějakým způsobem dělá, tak pak fakticky odstraňuje soukromé vlastnictví. Pokud vám může stát například předepsat výrobu, aniž by to bylo vaše svobodné rozhodnutí, pak vážně platí to, že jste vlastníkem surových materiálů jen papírově, ale ne skutečně, i když jste za ně zaplatili. Bohužel to se dnes děje a nemělo by se dít, je to takzvaná politika třetí cesty, která nemá od socialismu – tedy společného vlastnictví a centrálně plánované ekonomiky, příliš daleko.

Nesmíme zapomínat, že stát je abstraktní organizací, která využívá ke svým účelům násilí. Zde si dovoluji citovat ekonoma Ludwiga von Misses:

„Podle liberálního pojetí spočívá jediný úkol státního aparátu v tom, aby zaručoval ochranu života a zdraví, svobody a soukromého vlastnictví proti násilným útokům. Vše, co je nad to, je zlo.“

Když se stát snaží jakýmkoliv způsobem zasahovat do funkce společnosti, nikdy to nedopadá dobře, vždy nadělá více problémů, než že by vyřešil ty problémy, které by původně vyřešit chtěl. To vše si budeme popisovat v příštím článku, budeme si povídat o intervencionismu, který je politikou třetí cesty. V naší České politice tuto politiku zastávají hnutí ANO a ČSSD a jiní podobní (neříkám to ze zaujatých stranických důvodů, kdo se nechá argumentem přesvědčit, tak se nechá, nechcete-li věřit, nevěřte). Za všechny neduhy – nízká životní úroveň, nedostatek pracovních příležitostí a nízké mzdy, to vše je bohužel následkem politiky třetí cesty. Pojem „státní ekonomika“ je naprosto směšný! Za centrálně plánované ekonomiky za komunismu byl politik také tak trochu i ekonomem (tato představa neoprávněně utkvěla dodnes, že dobrým politikem je ekonom), ale tyto středověké doby jsou už tu a tam. Dnes víme, že soukromé vlastnictví je přirozeně jediným možným způsobem bytí v poklidném soužití.

Za vypuknutí obou světových válek se rovněž nesprávně obviňuje liberalismus. Přičemž však ve skutečnosti za první, mohli despotičtí monarchové Německa a Rakouska-Uherska, čili imperialismus. Za druhou světovou válku může socialismus, ve skutečnosti po první světové válce všechny liberální vlády byly pod vlivem voleb změněny v socialistické. To lze vysvětlit jednoduše tím, že levice vždy působí jako moudrost sama, která člověka bez námitek vede. Tváří se tak, že dokáže vést lid k lepším zítřkům a jistotám – tedy nejedná se o nic jiného, než o manipulaci. Skutečná hodnota služby, kterou má vláda pro občany představovat, se však vždy mine účelem. Čím víc se snaží, tím víc problémů nadělá. Příčinou jejich zvolení byla zoufalá atmosféra, která vznikla vyčerpáním po velké válce a tato zoufalá situace vyvolala v lidech potřebu maniakálně kontrolovat situaci.

To bylo pro obhajobu liberalismu, který v té době nevládl a někteří nevraživci ho tedy neoprávněně obviňují z nejhorších zločinů lidstva – podléháme falsifikaci dějin. Druhá světová válka byla vyprovokována právě státními zásahy v rozporuplných oblastech, jako bylo pohraničí Československa, nebo západní části Polska. Byly to oblasti, ve kterých žili Poláci, Češi a Němci. V neliberálních státech pravidlo rovnoprávnosti není prosazováno tak důrazně, jako v liberalismu. V takových státech se musí bezpodmínečně příslušník národnostní menšiny naučit úřední jazyk státu a dělo se tomu násilím, skrze školní aparát, jakožto prostředku státního nátlaku (článek zde).

A nejednalo se jen o školy, ale i o úřady a soudnictví, ve kterých s touto menšinou jednali ve svém jazyce a ve kterých se takový občan cítí jako občan 2. řádu, je na něj i tak pohlíženo. Takový občan, je díky své národnosti a kultuře trochu jinak „vychován“, některé výnosy mu mohou připadat nesmyslné, a jakožto občan 2. řádu má pocit, že se nemůže podílet na pravidlech, která řídí jim obývané území. V liberalismu je to závažný problém, avšak v neliberálních a tím spíše v socialistických zemích je tento fakt více méně opomíjen.

Přesně toto je ta věc, která posadila Hitlera do sedla a dala mu prostředek k ospravedlnění násilných akcí k získání politického vlivu na těchto územích. Přesně toto mělo příčinu v porušení liberálního posvátného práva na rovnoprávnost. My liberálové zkrátka víme, k čemu jsou tyto zásady dobré, nikdo jejich platnost nezmění, ani změna vlády, protože jestli přestanou být ctěny, nastane neštěstí. To jsme ani nezmínili, že bylo v tomto případě porušováno i právo na sebeurčení.

Zakončíme to definicí. Stát jako takový, je abstraktním pojmem, formou organizace národu na daném území. K tomuto účelu využívá násilí. Stát se má starat výhradně jen a jen o svobodný, agresí nerušený rozvoj společnosti. Vláda v tomto státě vydává zákony, jež vymezují nedovolené chování, které porušuje svobodu jakéhokoliv občana. Vše, co je nad to, je zlo. Pokud se vláda zabývá i něčím dalším, tento bezpečností aparát ztrácí na účinnosti a dává zelenou byrokracii.

Osobně bych dodal, že si nedokážu představit psychickou náročnost práce, kterou musejí vykonávat soudcové a další státní aparáty, které zajišťují dodržování zákona. Člověka to totiž staví do role velmi neetického pokrytce, protože je docela dost možné, že kdyby soudce byl na místě obžalovaného se stejnými podmínkami, spáchal by pravděpodobně stejný trestný čin, jako původní obžalovaný. Aneb, jak von Misses ve své knize o liberalismu píše:

„Nic nekazí člověka více než být ramenem zákona, působit lidem utrpení.“

1 komentář: „Stát jako nezbytná instituce násilí

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *