Tajná cesta ke svobodě aneb léčba komplexu méněcennosti

Člověk se nechává omezovat, přitom sám tuší, že život může být pestřejší a bohatší, než jak je mu podsouváno okolím. Ta magická „síla“, která za takovýmto životem může stát, se nazývá svoboda. Myslíme si, že jsme svobodní, ale to je jen iluze, která nás má od skutečné svobody odvést. Je možné takové svobody dosáhnout? Můžeme být někdy spokojeni naplno sami se sebou a se svou činností? Na tyto otázky se tu budu snažit odpovědět, je to spojeno s léčbou komplexu méněcennosti, prvně se však podíváme na to, z čeho je tvořená naše realita a jak je možné ji ovlivňovat.

Mám tu pro vás další analogii mezi chováním člověka a chováním částic v kvantovém světě. Už jsem tu jednou uváděl rozpor mezi tím, jestli jsou částice vlny, nebo body. Jinými slovy, jestli jejich energie lze ohraničit jen do nějakého hmotného bodu, tedy lokalizovat, nebo je lze ohraničit jen velice těžko, pak se tedy jedná o vlny, které se popisují vlnovou délkou, frekvencí, amplitudou, interferencí a následně i pravděpodobností, protože částice jsou body a vlny zároveň.

Celý svět okolo je složen z této energie, hmota je jen energie a definuje se vůči pozorovateli různými atributy, jako teplotou, hmotností či polohou, Zajímavé je však to na vlnové povaze hmoty, že když se na svět okolo sebe zrovna nedíváte, tak má veškerá hmota nelokální povahu, kdybyste byli jediným možným pozorovatelem v celém vesmíru. Hmota by se přeorganizovala podle toho, co chcete vidět a už by nabyla lokálního charakteru.

Z toho plyne, že náš svět se realizuje podle našeho kolektivního vědomí, nebo je tu ještě jiné vědomí? Já jsem zastáncem existence stvořitele (náboženství do toho ale netahejme) z pádných důvodů a věřím, že on je tím hlavním pozorovatelem, který utváří naši základní, referenční matriční realitu. Do této matrice vkládáme své jakoby nadstavbové reality. Je to na vás, jestli tuto myšlenku přijmete, ale je to jeden ze zásadních dohadů dnešní vědy, jejímž rozporem je otázka: „Kdo tedy pozoruje svět, když mi máme oči zavřené a zůstává mu jeho referenční tvar?“.

Plnou vládu má člověk pouze nad svým vědomím a takřka okamžitou. Opět může mít vědomí bud nelokalizovanou, nebo delokalizovanou povahu. Za lokalizované vědomí považuji to, které ví co dělat, jeho jednání směřuje nějakou zvolenou cestou. Podobně jako materializovaná částice, jako bod. Takový člověk se umí popsat, ví, kým je a co má v plánu.

Naproti tomu se setkáváme často s lidmi, kteří o sobě povědí strašně málo a už vůbec netuší a už vůbec netuší, co by mohlo být jejich aktuálním cílem v životě. Jsou jako ta energie visící potenciálně ve vzduchu, ale jejich vědomí nevykonává žádnou reálnou práci. A proto také, jako pozorovatelé své reality vytvářejí v ní náhodné a chaotické situace a scénáře.

S tím je také spojena léčba komplexu méněcennosti. Komplex méněcennosti je jen zákeřnějším stupněm komplexu viny. To jak se vědomě vidíte, vás tvaruje, a když se na základě, nejčastěji někým dané diagnózy soudíte, vidíte, tak se budete srovnávat s ostatními, co je na vás dobré či špatné na rozdíl od nějakého ideálu. Lidi si myslí, že se mohou nechat posuzovat jen někým jiným, než sebou. Tohoto přesvědčení se zbavte, je to jed, protože lidé v okolí hlavně rádi hledají na vás nějakou špatnou věc, aby věděli kdy a v jakých situacích se od vás distancovat, je to jejich přirozená reakce, rovněž založená na diferenci komplexu méněcennosti – nadřazenosti. V takovém případě netvarujete vy sami sebe, ale druzí vás. Často právě v tom negativním smyslu, protože začnete s těmi negativními posudky v diagnóze bojovat. Pořád platí to, že ať už bojujete s čímkoliv, ono to bojuje zároveň proti vám, jen horko těžko se někam posunete.

Ostatně, jste si už mohli všimnout, že se špatnými pocity a vůbec čímkoliv psychickým se nedá bojovat. Náprava tkví v usměrnění své pozornosti na lepší věci, je to, jako bychom odkláněly nějaký proud. Vaše vědomí se může reorganizovat pozitivním směrem, pokud ho také budete vidět v tom pozitivním a to nejen v těch vlastnostech, které už máte, ale klidně si na svůj seznam můžete přidávat vlastnosti, které byste chtěli mít.

Ale nebojujte o ně, neusilujte o ně, prostě se tak pozorujte, viďte. Jako byste už takoví byli. V tomto je síla možností svobody! Mít moc nad svým vědomím. Když se na něj nedíváte vlastníma očima, máte pouze pravděpodobností potenciál být tím, či onym, když se ale na něj díváte skrze vlastní diagnózu, jste někým. Váš život je váš výběr. A tak se materializuje postupně i vaše cesta k tomuto výběru.

Postup je jasný, jednoduchý, tj. vizualizace sama sebe, jak sršíte humorem, moudrostí, vděčností (další si třeba domyslete), představujte si to v situacích a vůbec se to nemusí týkat jen vaší povahy, mohou to být hmotné záležitosti, jak na sobě, tak v exteriéru, vtip je v tom, že to musíte brát jako své součásti, které již jakoby vlastníte.

Když jsem to začal praktikovat u sebe, tak se vážně během pár dnů začal měnit jak můj charakter, tak i příležitosti a situace, které se ke mně dostávali, začal jsem se setkávat s lidmi takového charakteru, který je mi vlastní. Není to žádný pouhý výmysl. Tuto techniku využívají i atleti. Když se jim nedaří nějaký kousek, tak netrénují, nesnaží se to vydřít k dokonalosti, tím by jen věci zhoršili a dost možná by se zranili. Zastaví se, vzdají se kontroly. Daný prvek, o který se pokoušejí, si vizualizují v mysli, představují si, že se tak skutečně děje, že se jim to daří, že už to mají. Skutečně se jim to pak podaří, nebo značně zlepší jejich technika.

V této diagnóze (v psychologii se používá termín diapozitiv) si můžete vizualizovat výsledek svých cílů, jako vlastní součást své osoby. Není důležité, že nevíte jak se k takovému cíli dopracovat, nápad se objeví, nesnažte se vědomě kontrolovat svůj postup, ten nápad vám přes někoho, nebo přes něco přijde do mysli sám. Nebo se vynoří z mysli úplně samovolně jako intuitivní myšlenka. Pak se soustřeďte a vizualizujte si ty první krůčky v celém proudu, který vede k cíli. V celém proudu událostí. Pak se brzo realizují. S vaším nenuceným úsilím a jednáním.

Kontrolou přeci jen počíná chaos, maniakální choutky ke kontrole plynou opět z pocitu méněcennosti. Fungujte tak, jak jste dosud fungovali, ve své poctivé práci, jak vám jde od ruky. Věřte své práci a rozšiřujte své vnímání a uvědomění, abyste měli přehled postupně o co nejvíce možnostech, které vám pomohou. Vnímání k pohybu k cíli je neodmyslitelně klíčové.

Kontrola plyne z domnění, že by mohl někdo přijít a naši práci posuzovat. Vaši práci nemůže nikdo objektivně posoudit, protože je jedinečná a každý by ji udělal jinak, kontrola tím pádem ztrácí smysl. Jste svým vlastním pánem, když si to dovolíte, nemusíte zmatkovat kvůli jiným lidem, kterým se už daří, oni na to totiž šli úplně stejným způsobem.

Každý má nárok na to být svobodným, když si to dovolí. Užijte si to!

1 komentář: „Tajná cesta ke svobodě aneb léčba komplexu méněcennosti

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *